Do centra Sahary aneb Expedice Libye 2009

květen 2009

 Libye je extrémě zajímavá země. A taky obrovská země (tuším že 16. největší na světě), plná nesourodých vlivů. Vždyť jen kombinace socialistické diktatury, islámu a arabského světa spolu s nezkrotnými touaregy a citelným, ryze africkým vlivem je sama o sobě velmi zajímavá. To nemluvím o berberské architektuře, krásné přírodě, historii Sahary či antických památkách severu. Například rozdíl od sousedního Tunisu se obrovský. Tahle výprava pro mě reálně začala 12.3.2009 odjezdem na Slovensko, kde byl sraz účastníků expedice. Hodně jsem se na ni těsil, protože pro mě představovala velmi exotickej mix mnoha, mě neznámejch prvků. Přestože rád cestuju, rozhodně nepatřím k těm, kteří procestovali svět a už si vlastně ani nepamatují, kde všude byli a tak je reálná šance, že moje první setkání s arabským světem, byť velmi specifickým, budu vnímat naplno. Výpravě nutně předcházela drobná informační příprava z řídkých dostupných zdrojů a nákupy mnoha užitečností na poušť. Některé z nich, se pak pochopitelně ukázaly jako zcela zbytečné. Holt zkušenost je zkušenost. V pátek 13. jsme tedy vyrazili směr italská Genova, odkud vyjížděl další den náš trajekt do Tunisu. Plavili jsme se nějakou tuniskou společností na lodi Kartágo a za zhruba den jsme dorazli k africkým břehům.

Na lodi vstávám po příjemném večeru v lodní restauraci kolem deváté, a scházíme se na brífu o plánu cesty. Od Zdenka se dovídáme mnoho cených informací. Pokouším se udělat ze sezení pár záběrů a následuje diskuze o plánovaném obědě v Jefrenu. Tomáš má opět vybytou baterku a tak opouští loď na laně. Po hraničních formalitách a tankování jsme se ihned vydali k jedinému hraničnímu přechodu v úrodnému pobřežním pásu severní Afriky mezi Tunisem a Libyí. Jeli jsme doprovázeni tuniským popem z autorádia tak daleko, jak to jen šlo a na noc jsme si našli místo u moře. S kebabem v žaludku a daleko od otravnejch "zcivilizovanejch" tunisanů jsme ulehli k nutnýmu odpočinku poblíž Sfaxu. Zítra nás čeká překročení hranice s Libyí, a to je prý vždy tak trošku loterie.

     Původní plán trasy byl ambiciózní, dojet po navštívení všech podstatnejch turistickejch atrakcí z Acacusu přez Wan Al Namus, Rybianskou poušt průsmykem v Tibesti až do Al Awejnatu u Sudánsko Egyptských hranic na druhé straně Libye a pak zpět na sever. Plán byl rozpracován na pět týdnů i s rezervními dny. Důvodům, proč měla expedice nakonec o týden méně dodnes nerozumím.

16.3.2009.

     Vstáváme a po cestě k hranici dopíjíme z neznalosti věci poslední piva a slivovici. Jen několik decilitrů desinfekčního moravskýho moku odolává a putuje do petláhve mezi ostatní vodu, jako železná zásoba. Míjíme podél silnice desítky prodavačů pašovaného benzínu z Libye. Zdálky nás vítá obrovskej bilboard Lojzy, jak jsme pracovně pojmenovali našeho hostitele, colonela Kaddáfího, aby jsme se vyhnuli případnejm problémům, když o něm budeme mít na jeho teritoriu potřebu mluvit. Vyplňují se "karnety", odevzdávají tuniský doložky a procházíme lustrací. Vše napomáhá vyřizovat naše "cestovní kancelář", zastoupená v tuto chvíli malinkým berberem Chajrím, ze kterýho se později vyklube docela pohodovej týpek. Nakonec se platí záloha na lybijský značky, který páskujeme na auta jak se dá. V arabském světě je to celkem fuk. Ještě si stihneme vyměnit peníze v budce s nápisem banka, kde sedí starej zamračenej uředník u stolu z padesátejch, na něm kalkulačku pro seniory a ušmudlaný šufle, kde pro mě loví ekvivalent 300 Eur, ( asi 520 dinárů ) což by mě mělo na měsíc pobytu bohatě stačit.

 Po pár hodinách tak opouštíme přez šestici checkpointů ( šorty ), který mi připomínají ruskej systém, hraniční prostor směrem na Jefren. Jefren je starý berberský osídlení v pohoří Jabal Nafusa. Během cesty dostáváme nejnutnejší lekci arabský autoškoly a slabší zcivilizovanejší jedinci pak důrazný rozkaz, zapomenout na evropskej způsob vnímání pohybu na silnici. Lybijci jezdej zhruba tak, jak chodí. Prostě si to rozmyslím a potřebuju se otočit, tak to udělám. Co na tom, že pojedu chvilku v protisměru nebo mimo cestu, ti naproti přece nejsou slepí. Vždyť často nesvítí ani v noci. Spěchám? Tak jedu rychleji, to dá přece rozum, ne? Předpokládám, že styl pohybu je dán z části jejich samotným naturelem a z části pak faktem, že v Libyi se dá sjet z těch několika málo silnic kterými disponuje, v podstatě kdekoliv a kdykoliv. Na kruháči je pak přednost z prava a člověk si na tenhle systém poměrně rychle zvykne. Řidiči tu za volantem nespí jak v evropě, a tak je z toho nakonec takovej čitelnej a řekl bych, že i ohleduplnej šrumec. Je úplně jedno jestli člověk řídí zcela nové Mitsubishi, spolu s Toyotou asi nejrozšířenější značka auta, nebo neidentifikovatelný vrak.

Někteří z nás však nemají s tímhle systémem úplně dobrý zkušenosti. Náš Zdenda, "bara","pan rezerva" a "ostravský touareg", který tu byl už 6x blázen jeden, měl tu čest se seznámit s arabskou nemocnicí na vlastní kůži a až histericky nás tlačí k opuštění města a maximální opatrnosti. Není problém tu někomu pomuchlat plechy na autě, a těm lidem je to na první pohled zcela fuk, ( však je taky dostávají údajně od Lojzy ) ale velký malér může nastat, pokud se při nehodě ublíží jinému. Není prý zcela vyloučeno okamžité lynčování a tak se doporučuje zrdhat, ať už je vina na komkoliv, na nejbližší policejní stanici v nadějí, že tam hrozí mírnější zacházení. Obecně se dá říct, že se tamní domorodci chovají k autům jako k plechovce coly. Když splní účel, odhodí se v podstatě kamkoliv a po igelitovým pytlíku či tašce je to snad ta nejběžnější věc, pomalu se rozkládájící podél silnic.

Jedna taková situace nás málem potkala, Petr, systematik a "pan plán", asi nestíhal číst situaci kolem sebe a jeden arab, vezoucí někam poměrně rychle těhotnou ženu, musel stát několik sekund na brzdě se zablokovanými koly, aby zabránil srážce když se Petr otáčel na silnici a pořádně se nerozhlídnul. Dost možná počítal s padesátkou .. a zapoměl na zapomenutí. Naštěstí to dopadlo dobře i když nás na následující šortě zastavují a jeden z tamních policajtů neomylně dává Petrovi důrazné napomenutí. Všechno žehlí a uklidňuje Chajrí a tak pokračujeme dál do Jefrenu, kde si dáváme předražené kuře v místním fastfoodu, se řvoucím arabským popem z televize. Odjíždíme spát do olivového háje a připravit se na plánované zítřejší odlehčování aut.

17.3.2009

    Ráno se vstává narychlo a během 10 minut opouštíme olivové pole. Jedeme do "cestovky", což je jeden ze starých jefrenských domů ve kterém bydlí náš Chajrí s rodinou. Zdenek, coby znalec zdejší pouště naposledy lobuje, aby zbytek majitelů aut nechal na místě všechno, co není nutně potřeba. Zaráží mě, proč se to neudělalo už před odjezdem a zbytečně tak ztrácíme čas. Zdenek logicky přehání a vyhrožuje, že se s takhle naloženýma autama nikam nedostaneme a poprvé slyším zaklínadlo "feš-feš". Feš-feš je písek jemný jako mouka, s tenkou krustou z malých kamínků smíchaný s prachem. Offroadová specialitka, která se na Sahaře tu a tam vyskytuje v podobě několikakilometrových polích. Čím těžší auto a slabší motor, tím pochopitelně i menší šance na průjezd takového pole.

Z aut mizí masivní železné zahrádky a desítky kilogramů nesmyslů z jejich útrob a střech. Nutno říct, že někteří potřebují mnohalidskou asistenci, jak nesmyslně težké věci táhnou. Snad nejšílenější je zahrádka "Funtomase", "pana Gumy" a "škudlila", kterou musí sundávat pět lidí, vážící snad tunu. Nepochybně idealní věc na úpravu těžište dýchavičného defenderu 110 do pouště. :-) Začínám mít první pochybnosti o připravenosti expedice a žasnu, co zbytečnejch krámů sebou tohle panoptikum vozí. Zvažuje se dokonce odstranění ochraných rámů, což se naštěstí, jak se později ukázalo, nestalo. Když je konečně Chairího garáž naplněna zbytečným harampádím do lesa a na tuningový offroadový srazy, jedeme ztrácet čas na slavnostní oběd do místního hotelu.

Výhled z terasy hotelu je fantastický a to je opravdu jen začátek krás Libye. Začíná mi pomalu docházet, kam jsem se to vydal a těším se. Po jídle, složeném z pěti chodů včetně "šorby", (polévky )jakéhosi smaženého závitku a na tamní poměry luxusniho ovocného kompotu s hruškama, máme v plánu okamžitě vyrazit směr Ghadames, do známé perly pouště. Ještě si dáváme klasický silný a sladký čaj ke kzterýmu nám hraje čtveřice folklorních turistických prostitutů. Docela jim to šlape a snaží se vydyndat z nás něco málo dinárů, které bychom jim měli strčit, jak naznačují, pod čepici. Slabší povahy platí a opouštíme hotel.


    Bohužel, opět se projevuje nepřipravenost a na Erikově autě se musi řešit jakýsi unašeč, či co to přesně bylo. Je už zřejmé, že ze zabitého půldne bude den celý. Má to ovšem, jako všechno a vždycky, kromě zbytečné ztráty času i svoji pozitivní stránku. Jedu s kamerou do místní firmy na práci se železem. Chajrí nás veze včetně dílu určeného k opravě na Jefrenskou periferii, kde má tahle "firma" dílnu. Zastavujeme v prachu u silnice, kde polehává pohublý špinavý pes hned vedle letitých pákových nůžek na plech. Po vstupu do dílny chvíli jen tak tupě zírám a vstřebávám to. Napravo svařuje mladej kluk jakousi bránu s ozdobnejma arabskejma prvkama. Letitou svářečkou posmrkává místo spoje a na očích sluneční brýle. Starší z party jen tak postává, opřen o bránu a směje se na nás. Na stěně, vedle vrtačky z padesátejch let visí Lojzův potrét. Za pomocí Chajrího vysvětlujeme co potřebujeme a místní se hned ochotně chystá pustit do práce. Jejich pomoc však důrazně odmítáme s tím, že si to uděláme sami. Ten díl totiž opravdu potřebujeme. Zjišťujeme, že úhel mezi vrtákem a podložkou není ideálních 90, ale ani 89 stupnů a při odvrtávání tak musíme improvizovat a vrtaný díl různě vypodložit zhruba do roviny. Kička k utažení vrtáku pochopitelně chybí a tak se do hlavy, když je potřeba vrták alespoň trochu utáhnout, buší kladivem. Podle toho taky hlava vypadá a vrták samozřejmě silně vibruje. Chladící kapalina je zbytečnost a tak nakonec mažeme olejem ze sousedního domu, který nějakým zázrakem sehnal Zdenda. Čas od času je třeba vrták nabrousit a tak saháme po drátech od brusky. Mladý arab je drží u díry ve zdi a zubí se na nás. Po zhruba hodině se nám daří díl provizorně opravit a můžeme se ho pokusit namontovat na auto.

Je hluboké odpoledne, ještě nejsme ani na Sahaře a už máme zpoždění. Tankujeme na 700 km a konečně vyrážíme. Dostáváme se kus za Jefren a pomalu opouštíme urodnější, asi 100km široký pás lemující moře. Jefren leží zhruba na konci tohoto pomyslného pásu a tak se dá během cesty dobře sledovat ubývající a zmenšující se porost v krajině, která se postupně mění na hamadu. Hamada je typ pouště, posetý kameny a wádím, což je v arabštině něco jako vyschlé koryto, na které se musí dávat obzvláště velký pozor. Člověka může téměř nekonečná rovina hamady často svádět k sešlápnutí plynu na podlahu a otupovat pozornost. Pak může náhle přijít takové wádí a v lepším případě uražení kola nebo něco podobného. Hamada, na kterou vjíždíme je jedna z největších. Jmenuje se Hamada al Hamra, čož by mělo znamenat něco jako červená kamenitá poušť. Zvedá se vítr a tak se rozhodujeme utábořit. Rozbaluju stan, ale není to v tom větru snadné a pozoruju, jak si počínají naši arabští průvodci. Jsou nakonec čtyři. Chajrí, je hlavním zástupcem cestovky a je berber. Pak jsou ve skupině dva Ahmedi. Jeden je typický arabský typ a druhý má zcela jistě kořeny v subsaharské Africe nebo černošských saharských kmenech. Čtveřici uzavírá zástupce státu, takzvaný turistický policajt, který má dohlížet na naši bezpečnost. Jmenuje se "Munýr" a je to dvaadvacetiletej kluk, kterej nemá šajnu o světě a mluví jen arabsky. Jediný mezinárodní výraz, kterýmu rozumí je O.K. Ahmed Ali, ten arabskej typ , sbírá zbytky suché vegetace a ostatní rozdělávají oheň. Stan se neřeší. Pak někam mizí a vrací se s hromadou zvlášních hub, podobných lanýžům. Připravují je na ohni v typické arabské pánvi a zvou nás k ochutnávce. Chutná zvláštně. Něco mezi sýrem a sójovým masem. Při žvýkání je mezi zuby cítit přítomnost písku, který se tam asi během růstu houby přirozeně dostane. Žádné velké zrnka ale cítit je. Ještě si dávám s Janem trošku teplého čaje a nabalenej jak v Evropě o vánocích zalízám do stanu. Venku fičí a je zima. Výrazně jsem podcenil volbu spacáku. Mám letní taktický spacák do +10 což se ukazuje jako mizerná volba. V očekávání věcí příštích usínám.

 18.3.2009

     Vstáváme velmi časně a s mírným zděšením zjišťuju, že jsem se ocitnul mezi samejma raníma ptáčatama. Někteří chodí spát se slepicema už v 8 hodin večer, což jemně znervózňuje můj biorytmus. Ještěže nebudu spát pořád v autě za mřížkou, to bych si už vážně připadal jak v drůbežárně. Vyrážíme hlouběji do hamady, stále směrem na Ghadames. Vegetace se zmenšuje, ubývá a zvětšují se rozestupy mezi trsy. Počasí nám nepřeje a během 30 sekund se mění začínající slunečnej den na prudký vítr a tu a tam spadne i pár kapek. Přesto, že se pohybujeme stále v zóně, která se dá považovat za turistickou a kterou vede naprostá většina výprav do Libye, začínám si pomalu představovat, co nás asi čeká hloběji v poušti, kam už nikdo nejezdí. Jemnej písečnej prach je všude a přichází ke slovu respirátor a vojenský brejle. Ještě netuším, že tohle je slabej odvárek toho co přijde později. Kamera dostává pořádně zabrat a doufám, že se mi podaří ji ochránit co nejdéle. Hned z kraje má naše posádka další závadu a tak z aut vytváříme protivětrnou stěnu aby se dal udělat servisní zásah.

S postupem času bohužel zjišťuju, že můj řidič není žádnej extrapilot a ke všemu poměrně slepej. To se na hamadě plný wádíček tak úplně nehodí, že? Neomylně trefit každej větší a ostřejší kámen chce jistej talent. Jízda ve volným prostoru je ale fantastická. Rozlehlý pláně a tu a tam po deseti, dvaceti kilometrech osamělý pastevec se stádem koz nebo velbloudů. Je bohužel mizerný počasí a dalo by se i říct, že je hnusně. Značnou část cesty jedeme podél monstrózního mnohasetkilometrového akvaduktu, údajně jedné z nejdražších staveb na zemi. Sem tam narazíme na opuštěný vrt. Kvůli předešlé ztrátě pak najíždíme po několika hodinách na silnici poblíž "Tfalatu", kde tankujeme, protože zásob nafty není v Libyi nikdy dost. Klidně se totiž může stát, že nafta ve městě nebude a nikdo nebude schopen říct, kdy se to změní. Chci natáčet tankování u typický polorozpadlý libyjský pumpy ale jsem důrazně a opakovaně klaksonem upozorněn nějakým člověkem, sedícím opodál v autě, že tohle točit rozhodně nebudu. Pečlivě nás sleduje a nespouští z nás oči. Poprvé si uvědomuju, že jsem v zemi s diktaturou, plný tajnejch policajtů v civilu. Nezbývá teda, než nasadit submisivní přiblblej úsměv a poslechnout. Jdu si raději dát kafe do místního podniku, kde si ke svýmu údivu vystojím frontu mezi asi třiceti japonci či korejci. Je to docela zvláštní pocit. Po dotankovaní a vyjíždění z města s nutnou zastávkou na šortě, si poprvé všímám všudypřítomné masivní výstavby. Vzhledem k počtu obyvatel mi není jasný pro koho ty tisíce domků po celé Libyi jsou.

     Nocovat v Ghadamesu je prý nesmysl, a tak dojíždíme na noc ke dvoum schovaným malinkým jezírkům sopečnýho původu u města Daraj. Erik neváhá a jde smočit zadek. Plánuju další seznamovací večerní posezení s arabáčema, ale začíná pršet a objevují se i blesky. Nakonec zažíváme déšť na Sahaře. Natahujeme mezi auty plachtu ale je hnusně a tak povečeříme a jde se spát. Z mýho planovanýho poznávání našich průvodců teda nic není. Jdu spát do auta, dnes to na stan určitě není.

 19.3.2009

     Dopoledne konečně dojíždíme relativně v pohodě do Ghadamesu. Jsem plnej očekávání ale medina ( medyna ), tedy staré město prochází mohutnou rekonstrukcí a těžko říct, kolik z původní atmosféry se podaří zachovat. Zastavujeme u klíčového prvku města, u centrální studny, bez které by tu perla pouště nebyla. Je čas vytáhnout steadicam. Bohužel, čas na jeho vyvážení ani počasí a kaluže v uličkách mi trošku kazí náladu. Doufám, že se podaří natočit alespoň něco. Na hodiny mizím v uličkách a zbytek výpravy se mi ztrácí z dohledu. Omylem se občas dostávám do obydlených částí ale nakonec se mi daří najít cestu z uliček ven. Zbytek expedice si přeje najít sprchy a tak chvilku hledáme a doplňujeme zásoby vody a jídla. Kupuju si "šáš", typickou arabskou pokrývku hlavy, kterou později velmi ocením. U sprch dostáváme s překvapením neobjednaný oběd, kus kuřete, rýži a něco málo zeleniny, a mr. Guma inkasuje. To vzbuzuje první menší diskuzi. Konečně opouštíme město a vyrážíme do pouště na hamadu, která je místy po včerejším dešti hodně promáčená a náš průvodce poprvé a naposledy zapadá. Není divu, jeho sjeté pneumatiky jsou idealní do dun, ne do bahna, se kterým se tu nepočítá.

 Jedeme těsně kolem Alžírskejch hranic a kadence Zdenkových historek o hrozícím nebezpečí únosu se zvyšuje. V těchto končinách nikdo neví, kudy hranice vlastně vede a není v silách žádnýho státu, i policejního ve kterém se nacházíme, takovou hranici kontrolovat. Jsme od našich průvodců ujištěni, že žádné nebezpečí nehrozí a k večeru rozvíjíme tábor. Dělá se oheň a vytahuje ilegalní místní alkohol nevalné kvality ( řekl bych, že jde o líh mixnutej s lacinou voňavkou ) a marocký hašiš. Vpravdě ideální kombinace na stmelení party a fascinující sledování oblohy. Poprvé si užívám čistého nočního nebe s dominujícím Orionem a bez špetky světelného smogu. Je to dechberoucí zážitek, který mě bude následující dny znovu a znovu uchvacovat. Erik má sebou dalekohled a tak koukám na hvězdokupy. Dostávám lekci základních slov arabštiny a začínám chápat, proč jsou v různých mapách u jednoho místa různé názvy. Psaná arabština nemá údajně samohlásky a tak se podle lokalních zvyklostí říká stejnému místu různě. Buduju stan, a tak jako následující dny, kdy už všichni spí, zapisuju ve stanu poznámky a provádím nezbytnou údržbu kamery. Usínám spokojenej a vyčerpanej.

20.3.2009

     Ráno se brobouzíme s rozbřeskem a navzdory Zdenkovu sýčkování živí a zdraví. Osádka Drahošova vozu nachází prvního mazlíčka výpravy, malého ještěra - trnorepa, který dostává jméno Oskárek a bude s námi po několik dnů navzdory některým protestům cestovat.

  Máme před sebou necelých 200km hamady, která se mění před očima a stále více v ní přibývá písku. Zběžně jsem napočítal minimálně šest druhů povrchu a kolem druhé odpolední přijíždíme k první menší duně, která by měla být jakýmsi testem schppností výpravy, zdolat později alespoň část jednoho z největších písečných moří na Sahaře, Murzugu. Tato malinká duna je vysoká maximálně 30m a ještě než se k ní dostaneme, vyhrává soutěž o první defekt Tomáš, vtipně pojmenovaný araby Mr.Goma. Auta dostávají zabrat ale to je jen slabý začátek. U duny si dáváme rychlý oběd a mažeme dál. Teplota závratně stoupá a já poprvé oceňuji "šáš". Je to dokonalý systém, chránící vše, co si člověk zrovna přeje a poslouží i jako respirátor. Po obědě projíždíme nádhernými scenériemi s jasně žlutým pískem a černým, lesknoucím se kamením. Chci zastavit ale je mi řečeno, že takovejch ještě bude a že není čas. Škoda, nakonec slunce je na vrcholu a nedělá ty krásné dlouhé stíny a tak si nechávám poradit, že tohle je jenom začátek. Rád tomu věřím, protože moje fascinace, jako nováčka na poušti, okolní krajinou zatím jen graduje. Po čase míjíme velmi zajímavé skulptury, zbytky starých kořenových systémů stromů, které tu kdysi dávno stávaly. Díky své propletenosti lépe odolávají okolní erozi, a vytvářejí tak zajímavé hromady, připomínající vzdáleně obří mraveniště. Překonáváme malé dunové pole, které nejde objet a Tomáš vyhrává i druhou kategorii. Musí se vyprošťovat. V dunách zůstáváme na noc. Večer se družím a dostávám "hamadový čaj", silný zelený čaj s roslinou rostoucí na hamadě podobné trávě, kterou dříve nasbíral můj oblíbený Ahmed Ali a troškou máty. Prý může evropan vypít jen poměrně málo a měl by čistit ledviny. Je fakt, že ho cítím. Pije se z malých skleniček, které snad nemají ani deci. Chuťově je naprosto vynikající.

21.3.2009

     Dnes nás čeká celodení přesun na jih, k dunovému poli poblíž oázy Al Uwaynat ( al Avejnat). Jestli se mi včera zdálo, že je na březen poměrně teplo, teploměr dnes šplhá na hodnotu 42,3 stupně Celsia. Po cestě míjíme desítky jakoby pomníčků, kterým se, jak se dozvídám, říká "mužíci" a mají různé opodstatnění od vzpomínkových mohylek po prakticé ukazatele směru.

Později najíždíme na pistu, tedy písečnu cestu velikosti dálnice s jen pro offroad auto o něco málo horším povrchem, než D1 na vysočině pro sportovnější osobní auto. Potkáváme dokonce kamión v protisměru ale provoz není nijak velký. Odhaduju to na 2 - 3 auta za hodinu. Přesto se to dá považovat, jak se ukázalo později za poměrně frekventovanou cestu. Navečer, když už jsou duny u Avejnatu nadohled, a pistová "dálnice" je daleko za námi, zůstávám s Petrem na jedné z planin. Vypínáme motor a užíváme si atmosféry místa a klidu. Není to na Saharský poměry žádná rozsáhla plocha a odhaduji, že má velikost zhruba 30x40 km. Když se nabažíme, sedáme do auta a jedeme za zbytkem výpravy, který zatím našel místo na nocleh na kraji dunového pole. Taková místa jsou na Sahaře ke spaní naprosto ideální. Nelením, hazím si na rameno stativ s kamerou a přestože není ideální světlo, mířím do dun. Zdá se, že budu mít na natáčení vždy jen několik málo minut večer, což mi nepřijde ideální. Stačí být 2 - 3 větší duny od ležení a člověk se ocitá v naprosto jiném světě. Je to úžasná zkušenost a když je ještě umocněná tím, že je tam člověk sám, měl jsem až hmatatelnej pocit respektu k přírodě. Parádní.

Opravdu jsem si to užil. S blaženým úsměvem a několika záběry jsem se vrátil, chvíli poklábosil a připravil si spaní. Dnes pod širákem. Koukám na hvězdy, počítám meteority a je mi fajn. Noční nebe je neuvěřitelný.

22.3.2009

     Ráno probíhá v duchu vyjasňování si pozic a krystalizují problémy pramenící z fatálně špatné přípravy, nejednotného vedení expedice a informačního šumu způsobeného Tomášem, když nedodal materiál od Zdenka ostaním účastníkům expedice. Své mají co řící skrze Láďu naši průvodci, své prosazuje Zdenek, coby znalec pouště a majitel koordinátů, své pak Drahoš, coby oficiální ale formální leader výpravy a nakonec i Mr. Guma, který fakticky tahá za nitky pomocí různě vypouštěných mlh, které chvíli trvá prokouknout, následně si je připustit a reagovat na ně. Byť jsou to věci který jdou mimo mě, v momentě kdy se Mr. Guma prohlášuje za producenta filmu, který by z toho měl vzniknout, moje trpělivost dochází a musím si ho vzít stranou, kde mu důrazně vysvětluju, jak se věci mají. Jak později zjišťuju, v tuto chvíli ještě nikdo včetně mě netuší, že dvojice Zdenek+doktor počítají s expedicí pouze na 4 týdny. Na tomto místě je logicky stále ještě ve hře cesta do Tibesti, pohoří na hranicích s Čadem, místy zaminovaná a plná pašeráckých skupin a migrujících zoufalců, kteří nemají co ztratit. Je to logické, protože se mylně počítá s pěti týdny a tak se, nevěda že jme tu jen na čtyři pokouším neúspěšně apelovat na zmírnění tempa. V tuto chvíli je mi jasné, že natáčení bude extrémě obtížné a nikdo z nás zatím nerozumí tomu, proč se tak spěchá a není čas. Opět padají výtky ohledně přípravy aut, protože je nutné dvě auta v Avejnatském kempu zase opravit a nabízí se nechat tam další část výbavy. Skupina se domlouvá, že leaderem bude Zdenek, jakožto jediný člověk s vícenásobnou zkušeností ze Sahary. To pro mě není dobré, protože je to právě on, kdo nastavuje pro mě nevyhovující tempo. Uvidíme, jak se situace bude dál vyvíjet.

 Díky servisu mám konečně čas i přez den opustit sedačku auta a trošku si prohlídnout město, nasát něco atmosféry a pokusit se něco natočit. Musím dávat pozor co a jak natáčet, zvláště pak u žen, abych nezpůsobil zbytečně nějakou roztržku. Řeším to tak, že mám puštěnou kameru na stativu, a občas ji položím směrem, kde by mohlo být něco zajímavého. Někdy se to daří a někdy ne.

 Pak nakupuju něco málo zásob, čerstvou "chobzu", (pečivo) a jdu si dát sprchu, protože jsem předešlou, v zájmu úspory času vynechal. Kupodivu jsem i přez vysoký teploty v pohodě. Malá vlhkost vzduchu a nekončící větřík dělá divy a tak, i když mě štvou letní evropské teploty kolem třicítky, tady jsou vyšší a přesto mi nevadí. Chtěli jsme i dotankovat ale v celém městě nebyla nafta, přestože se zkoušel i černý trh a místní diesel elektrárna ...snad budeme mít štěstí jinde. Odpoledne vyrážíme do Ghatu, jedné z bývalých tradičních vstupních bran do Acacusu, pohoří proslaveného nástěnými malbami a rytinami z dob neolitu, svoji krásou a možností, stále tam potkat touaregy a svobodně žijící příslušníky dalších černošských kmenů. Ghat dnes leží na samé hranici s Alžírem, i když starší mapy ukazují něco jiného a kousek od hranic s Nigerem. Je to nejjižnější část západu země. Kus uzemí za Ghatem je teda dnes už Alžir a tak již není možné najíždět do Acacusu z jihu. Stalo se to prý před třemi lety v rámci nějaké kompenzace a tak budeme muset do Ghatu vjet a stejnou cestou ho i opustit. Podle našich zpráv od Chajrího by tam měli nějakou naftu mít. Doufáme, že to bude pravda. Cestou nás čeká několik šort s chatrčema a starými sudy přez cestu. Radikální část Alžíru je zřejmě nebezpečně blízko.

     Vstup do města je hlídán jako ve středověku ale bez problému vjíždíme a míříme k jediné pumpě široko daleko. Už z dálky vidíme obrovskou frontu aut, čekajících naštěstí na benzín. Na naftu se tu při zdejších cenách benzínu téměř nejezdí. Dostávám nformaci, že mají asi 1000 litrů nafty a tak okamžitě 800 litrů kupujeme a tankujeme. Litr přijde na zhruba 0,15 LD, což je zhruba 2,20 CZK při kurzu 14,9 CZK za jeden Libyjský dinár ( LYD ). Pro srovnání, balík šesti petlahví například Mirindy vyjde na 10 dynárů a trojka Coca coly pak na půl dináru.

Při tankovaní vidím u pumpy úžasnej vrak, jehož majitel přijel natankovat. Je neuvěřitelný, co se tu pohybuje po silnicích. Domlouvám se v Láďou a s jeho pomocí se nám daří přemluvit majitele, že si můžeme udělat jeden záběr z ruky. Neváhám a snažím se tuhle atrakci zachytit.

Ghatská medina na mě dělá zprvu lepší dojem, než ta rekonstruovaná v Ghadamesu. Slunce už je zase poměrně nízko a tak musím jednat rychle. Nemám tohle natáčení narychlo rád. Kupuju si od místního touarega s pigmentovou vadou, kterýmu později říkame Jackson, vstup do mediny a se stativem a kamerou mizím v uličkách. Po pár minutách zvažuju použití steadicamu a i když opět není čas na nastavení, riskuju to a jdu si ho obléct. Erik mi bere stativ a společně se pak znovu noříme do uliček. V uličkách potkávam domorodce, který mi nabízí, že se převleče do tradičních touaregskejch hadrů a že si ho můžu natočit. Peníze nechce, jen mě prosí, abych pak navštívil jeho dílnu a shop přímo v medině. Očekávám, že bude v tom tradičním hábitu působit uměle a očekávání se naplňuje. Není to umělé tak moc jako folklórní soubor v Evropě, ale je. Nicméně ho natáčím a pak ještě chvíli běhám po medině ve snaze natočit co nejvíc, až mi nervózně připomíná můj slib, že se do jeho shopu stavím. Nakonec pár záběrů snad mám a jdu splnit slib.

 Vcházíme s Erikem do místnosti, kde sedí dva černí afričani a vyrábí šperky a další cetky. Dělám k oboustrané spokojenosti obchod a trošku ho přeplácím za jeho ochotu mi zapózovat a loučíme se. Za medinou na kopci je nějaká pevnost, na kterou bych se chtěl ještě stihnout podívat. Slunce už je opravdu nízko. V zadní části mediny si ale všímám, že je tam živo. K mému překvapení zjišťujeme, že tu žije v tvrdých podmínkách pravděpodobně několik rodin a najednou se ocitáme v jejich teritoriu. Překvapené obličeje z obou stran se setkávají. Točím co můžu ale se steadicamem v tak úzkých uličkách se mi vůbec nedaří a neustále narážím. Chvíli se tam s Erikem motáme a pak raději padám pryč. Škoda že mi párkrát leze do záběru a kazí ho ... Je to mimořádný zážitek ale materiál špatnej.

Než vylezeme z mediny padá tma a místní tlampače z mešit svolávají k modlitbě. Bohužel, naši arabové mají auto na benzín a tak stojí ve frontě a nám nezbývá než čekat. Krátime si dlouhou chvíli porůznu a Petr pouští ze svýho auta poměrně hlasitě Sinatrův "New York, New York. Zdenek v klidu nakládá zakoupený kus velblouda na blatníku svý Toyoty a zbytek zevluje. Nakonec se našich průvodců dočkáme, nakupujeme ještě chobzu a po zmatcích s nákupem zásob na pár dnů v Acacusu odjíždíme za tmy z centra. Šorta kraji města nás ovšem nepouští, protože cizinci mají v Libyi zakázáno jezdit v noci. Padá klíčové rozhodnutí ji objet po blízkých dunách a místo na sever míříme na východ. Netrvá to ani čtvrthodinku a jsme v dunách. První větší duna je za hřebenem poměrně strmá a je jasný, že na ně nenajíždíme ve správnym směru. Druhá už je vyloženě problematická. Jediní arabové ji překonávají napoprvé. Erikova nervozita pramenící zřejmě z jeho možného ohrožení offroadové řičičské prestiže ho žene proti duně po dvou neuspěšných pokusech příliš rychle. Sakra, je to dobře patrné. Navic je tma a Erik je úplně slepej, protože si podle jedné z jeho verzí doma chytře zapoměl brejle na dálku a tak i přez moje protesty, že jedeme moc rychle svištíme na vrchol duny. Všem, opravdu všem kromě Erika kdo to vidí je jasný, že to nedopadne dobře a jsme moc rychlý. Na vrcholu máme příliš velkou setrvačnost a krátká devadesátka jde na čumák. Ve zmatku se Erik ještě dotýká brzdy čím to pečetí. Stačím jen idiotsky a vyčítavě poznamenat " já sem ti to říkal", a během desetinek do pádu na střechu vyhodnocuju, jak držet kameru kterou mám na klíně, kam dát hlavu a jestli vydrží střecha se všema souvislostma. Desetinky se vlečou. Po dopadu je chvíli klid. Ptám se Erika, jestli je v pohodě a cejtím vlhkost na hlavě. Kameru jsem za cenu pohmožděnýho palce udržel, i když jsem s ní seknul ale ruka posloužila jako tlumič. Pomalu ji pokládám na střechu - teda na podlahu a vysíc na pásu se ptám Erika ještě jednou, jak je na tom. Konečně odpovídá že je OK a ptá se, jak jsem na tom já. Říkám mu, že jsem v pohodě a snažím se dosáhnout na otevírání dveří. Hmm ..otevřít nejdou. Lehce iracionálně na chviličku panikařím a cítím naftu. Zvažuju, jaká je asi pravděpodobnost ohně. Daří se mi konečně odepnout pás a padám. Chvíli trvá, než se mé neohebné antisportovní tělo poskládá do pro něj přijatelné polohy. Sahám si na hlavu a zjišťuju, že je to v pořádku a mám tam jen pořádnou bouli. Kontroluju pozici kamery a kopu do svých dveří. Erikovi se daří otevřít dveře na jeho straně a tak ylejzám za jásotu úlevy přez řidičovi dveře ven. Z neznámejch arabskejch obličejů který v první chvíli vidím je znát nefalšovaná velká radost a já přemejšlím, kde se tam sakra tak rychle vzalo tolik cizích arabů. Později se dozvídám, že se za dunou chystali nocovat. Už přibíhá i Ahmed Ali a další. Ujišťuju je, že jsem OK a zapínám kameru. Nic mě nebolí, jen trošku hlava, krk a ozývá se namožený palec. Kamera kupodivu funguje, jen hledáček je poškozenej a tak otevírám velký display a začínám natáčet.

 Po čase se daří dostat auto zpátky na kola a dělaj se nezbytný úkony jako je vyndání nafty, odpojení baterie atp. Erik si narychlo s pomocí ostatních staví stan a zalízá do něj. Stěžuje si na krk a tak mu dávám alespoň dva brufeny. Odmítá pozvání na čaj a už nevyleze. Zlobím se na něj, neřknu-li, že jsem vyložene nasranej a zdá se, že je v šoku. Jak si sakra mohl dovolit zapomenout si brejle. Jeho slepota je cítit každý den když zbytečně vymete kdejakou díru nebo najede na šutr, byť je vedle volno. Je to zcela zbytečně nebezpečný a zdraví ohrožující faktor. Nestíhá reagovat a večer je z toho úplně vyřízenej a okamžitě usíná. Nedá se s ním během cesty ani popovídat si o krásách, který zrovna projíždíme, protože je prostě nevidí. Je mi ho líto, vola. :-) Ten tam je vtipkující a bezstarostnej Erik, jak jsem ho poznal v Rusku. Jdu si dát s klukama čaj a uvolňujeme napětí žertováním, pak si postavím stan a náročnej den končí.

23.3.2009

     Ráno se dělají nezbytné úpravy a daří se nahodit motor. Zdá se, že auto je pohybuschopné. Rychle balíme a vyrážíme zpět do kempu v Uwaynatu ( Avejnatu ), kde se pokusíme dát ho trošku dokupy. Teda Drahošovy šikovný ruce. Je to asi 100 km, který si dáváme bez čelního skla. Podceňuju oblečení a je mi zima. Nechce se mi ale rozjetou kolonu kvůli svýmu komfortu stavět a tak pokračujeme dál.

     Trvá několik hodin, a auto má opět čelní sklo ( sice obráceně ale má ) a slušně vyrovnanou střechu i rám. Využívám čas k čištění kamery a konečně se najím. Škoda, že se neopravuje jinde protože tohle místo natočený už mám a nakonec není ani tak moc atraktivní. S podivem zjišťuju, že jsem jedl naposledy včera, a to zde, na stejným místě. Dávám si provezený párečky, kafe a cigáro. Je mi fajn. Asi půl hodiny jen tak zevluju a užívám si klidu. Láďa sehnal potravinářskou folii na kameru! Vynikající počin! Mám hroznou radost a podstatně se tak zvyšuje šance kamery na přežití. Tohle prach zaručeně zastaví. Odpoledne vyrážíme směr Acacus a je to přesně to, co jsem očekávál. Nádherný scenérie. Bohužel, když jsme dorazili, slunce bylo už příliž nízko na natáčení a já ve snaze toho stihnout co nejvíc, zoufale těkal z místa na místo nevěda, kam namířit kameru dřív. Nevadí, máme v plánu se tu zdržet.

 Natáčím i několik opuštěnejch touaregskejch chatrčí a doufám, že narazíme i na živé. Běhám dokud to světlo dovolí a pak se vracím utahanej na místo tábora. Erik už standartně zalehnul a spí a ostaní se obávají jeho stavu. Vykreslují se i zbytečně černé scénáře a tak jim na uklidnění sděluju, že šel spát stejně brzy jako jindy, protože nemá brejle a má utahaný oči i hlavu od totálního nasazení během jízdy. Pro ostatní je to trošku šok. Daří se mi natočit Ahmeda s jeho trávou z hamady. Jejich čaj by určitě neměl v dokumentu chybět a během posezení prosím Chajrího, abychom zítra našli nejstaršího místního žijícího touarega. Chajrí slibuje, že ho najdeme a pokusíme se s ním udělat rozhovor. Den končí, stavím stan, koukám na hvězdy a tradičně čistím a přebaluju kameru. Zdenek připravil naloženýho velblouda a nabízí, je velmi dobrej a připomíná kvalitní hovězí. Usínám kolem půlnoci.

24.3.2009

     Dnes máme v plánu projet kus Acacusu. Bohužel, zdá se, že projíždíme typickou turistickou trasu. Tu a tam potkáváme skupinku z různých částí světa. Jistě, chci vidět i turisticky zajímavé, až 12000 let staré nástěné kresby a rytiny, ale rád bych navštívil i nějaké ze slepých ramen, kam turisté nechodí.

 Je to místo, kde se dá v písku najít hodně zajímavého, od pěstních klínů po perfektně, na svoji dobu zpracované, hroty šípů a podobně. Je mi přislíbeno, že se do nějakého slepého ramena podíváme. Značnou část projíždíme zbytečně rychle a připadám si, jako bych měl vidět Acacus z rychlíku. Prostě jak turista, kterej má naplánovano na každou atrakci pár minut. Mno co, těším se, že zítra to bude lepší. Z Touaregský rodiny mám ale obrovskou radost. Chvíli trvá, než se nám ho podaří uplatit aby neprotestoval proti kameře ale není bohužel čas vzít stativ, protože jeho povolení může vyprchat kdykoliv. Dávám všechny peníze který mám u sebe a ještě si půjčuju od Petra. Snažím se natočit co je jen možné, ale je to komplikované. Členové rodiny se schovávají a před kamerou utíkají. Musím točit z dálky a zoomovat, což není bez stativu úplně snadný.

  Touareg si stěžuje na nepojízdnost svý starý Toyoty a tak se mu ji Drahoš jal opravit. Skvělý, díky tomu nemá moc času mě sledovat a nakonec se mi daří pořídit pár záběrů. Není to nic moc, ale jsem za ně rád. Po nastartování probíhá všeobecné veselí a Zdenek od majitele auta nekompromisně inkasuje něco z pokladů nasbíraných za roky tady v okolí. Vše je v radostném přátelském duchu. Tuším že šlo o nějaké kamenné naušnice, či co.

     S nejstarším žijícím touaregem je to krapet komplikovanější. Pokouším se převést svý otázky Chajrímu do angličtiny, ten to tlumočí do arabštiny jakýmusi "pasákovi" touagegskýho náčelníka a ten do touaregštiny už senilnímu touaregovi. Kromě pár maličkostí se tak téměř vše ztrácí v překladu.

Dnes se mi cestuje dobře, povrch je plynule se vlnící písek, takže netrpím Erikovou slepeckou jízdou. Kaňon je přecejen poměrně dobře vidět. :-) Na noc se usazujeme u asi neprofláknutější a největší přírodní brány v Acacusu a protože je ještě světlo, skáču Zdenkovi do auta a vyrážíme natočit plánovaný západ slunce. Cestou potkáváme osamělého pasáčka s mladým velbloudem, stádem koz a chumlem much. Dostává od nás vodu, chobzu a spousty serepetiček, který se můžou hodit. Žádá nás o světlo - o čelovku, když říká "lampa", kterou dostává i s mnoha náhradními bateriemi. Pokračujeme dál a daří se mi natočit západ slunce nad Acacusem.

 Spokojeně se vracím do tábora a večer chvilku posedím s partičkou našinců. Poslouchají Donutila a já se marně snažím přijít na to, proč si to nepustěj raději doma a nesnažej se poznat skrze naše průvodce víc o místě, kde teď jsou. U Zdenka nebo Ládi to chápu, ti Libyi znají poměrně dobře .. ale zbytek? Moc to nechápu což nevadí. Jdou velmi brzy spát a tak se přesouvám k arabům, a blábolíme dlouho do noci. Chajrí mi nabízí hašiš, a povídáme si o tom co kdo dělá, jak se žije v Libyi s Lojzou, o obecný evropský představě o arabským světě atd. Pak o dětech, islámu a životním stylu. Je to příjemnej pokec u jejich vynikajícího čaje pod dokonalým hvězdným nebem a obrysem velké přírodní brány do Acacusu. Poprvé slyším od Erika, že by odcestoval dřív.

25.3.2009

     K mému velkému překvapení a zděšení opouštíme Acacus. Podle mě zbytečně příliš brzy a moje prosby o návštěvě některého ze slepých ramen, kam nejezdí turisti zůstávají nevyslyšeny. Nevím sice proč a řečem o rezervě za mák nerozumím a tak mi nezbývá, než se podřídit. Nebyl čas, ptát se kdo je kdo .... :-) Později tohodle splašenýho rozhodnutí většina lituje. Cesta ubíhá celkem bez problému a jen párkrát se mě Erik ptá, kudy že to má vlatně jet, protože nevidí auto 150 metrů v prachu před náma. Vědět, že to takhle dopadne tak nikam nejedu. Snad to přežiju a snažím se to brát s humorem. Znovu si uvědomuju ten hazard, kterej se tu děje. Sakra, jsem v něm hlavním aktérem. Sahara totiž není ukrajinskej les, kam naprostá většina členů naší expedice se svoji připraveností patří. Snažím se bejt v pohodě a jen zcela výjmečně mu kecat do řízení. Musím ho s tím hrozně štvát a vidím, jak se trápí. Někdy mě dokonce rozesměje. Stalo se, že si Erik nasadil brýle s filtrem a prohlásil, že teď vidí parádně a v ten samý moment zahnul na opačnou stranu, než kam jel zbytek kolony. Ach můj dobrý bože!

     Přijíždíme na planinu. Na obrovskou planinu a teploměr v Petrově autě ukazuje pouze čárky. Bohužel, jeho rozlišovací schopnost končí u 50 stupňů Celsia. Po čase so dostáváme ke středu planiny. Je to úžasné a musíme i přez Zdenkův odpor na chvilku zastavit a pokochat se. Pokouším se natočit fata morgánu a posílám auta pár kilometru ode mne. Chci je natočit, jak plavou nad povrchem a mezi autem a zemí to vypadá jako vodní hladina. Daří se mi udělat relativně slušnej záběr. Obědváme ve stínu několika polosuchých stromů odkud si pak zřejmě vezeme černého pasažéra.

  Náš dnešní cíl je dojet k hranicím Murzugu, jednoho z největších dunových moří na Sahaře. Toto pole se údajně nedá projet, lze do něj pouze vjet a zase vyjet. K večeru zjišťuju, že původní plán zase neplatí a že jsme to pole vlastně kompletně objeli, i když jsme se domlouvali že k němu zajedem a zkusíme do něj vjet a natáčet tam. Snažím se situaci zvrátit, ale je mi řečeno, že není čas, že písku bude ještě dost a že je už daleko přestože vidím duny. Nakonec k němu přecejen jededeme, a usazujeme se na jeho kraji. Vybíhám z auta a snažím se využít zase těch několik málo minut dobrýho světla k natáčení. Skvelý je, že se dá natáčet se sluncem v zádech i proti. Duny pak hrají všemi barvami. Bohužel, tohle mi náladů nedokáže zlepšit natolik, abych nebyl na průběh cesty naštvanej. Když slunce zapadne a duny jsou najednou ploché, vracím se do tábora.

  Vláďa nachází v Tomášově autě pavoučka. Je to solifuga, která byť není jedovátá, její kousnutí je velmi bolestivé. Náš průvodce Chairí křičí "fucking skorpion" a stahuje se. Drahoš ho chytá do petláhve a těší se, že poveze dalšího mazlíčka, když mu Oskárek při venčení nedávno utek. Následuje zasvěcená lajcká diskuze o tom, co se stane, když člověka takovej pavoukovec, mnohejma považovanej za škorpióna, kousne. Myslím že to bylo tady, kdy jsem se poprvé setkal s plánem na čtyři týdny. Při běžném rozhovoru s doktorem jsem byl překvapen, když mluvil o nějakém pohovoru, který má 15. dubna v čechách, což mi úplně neštymovalo s datem 17.4, na kdy byl objednán trajekt.

Pouští se opět video. Nechápu to a raději zalejzám do stanu, kde dělám údržbu a zapisuju poznámky abych se dostal ke spánku stejně brzy, jako zbytek party. Už nemám od nafty jen polštář, ale i spacák a stan. Asi se mi někdo snaží zpestřit zážitek poctivým offroadovým spaním. :-)

26.3.2009

     Dnešní vstávání mám v klidu a snad poprvé se nečeká na mě. Vstávám před rozedněním a jdu do dun. Je to nezdělitelná paráda. V táboře se pokusim navrhnout, abychom se stavili do Wadi Methkandoush, kde jsou jedny z nejstarších rytin na světě, bohužel opět neúspěšně. Z nepochopitelných důvodů panuje ve skupině pořád pocit že nestíháme. Přišel jsem teda o slepý rameno Acacusu, Murzug a ted i o tohle. Odmítám se dál angažovat a přemejšlím, z čeho asi tak udělám video, když v podstatě celej den cestujeme s dvěma krátkejma zastávkama a navečer mám, když to jde dobře hodinu na natáčení. Zdenek mi sice říka, řekni, když budeš chtít zastavit ale jakmile to udělám vícekrát než jednou denně, tak jěště než stihnu dát kameru na stativ slyším "bara!, bara!, do setmění tam musíme bejt" případně "toho ještě bude...". Dnes jsme taky projeli místem, kde jsou miliony let zkamenělé stromy, jedno ze zásadních míst pro natočení ilustrací o historii Sahary, ale Zdenek odbočku nenašel. Přiznávám, že ho dokonce ho podezírám, že až tak moc nehledal, protože je to především on, kdo vytváří ve výpravě dojem, že nestíháme. Jedeme po planině a cesta rychle ubíhá a v poledne jsme v Germe. Další medina. Říkám si, že po Ghadamesi a Ghatu mám medin dost ale když si zaplatím a vstupuju dovnitř, jsem zase nadšenej. Od vstupu se táhnou k centru malé koleje na archeologické vozíky. Přibíhá ke mě černej Ahmed, a s jiskrou v oku navrhuje, že vozík přitlačí, já si do něj vlezu a budu z něj natáčet. Zmateně přikyvuju i když vím, že je to nesmysl, protože jdou koleje pomerně dost z kopce a vozík nemá brzdu. Z dálky na mě pokřikuje výprava lybijské dívčí omladiny a jedna přez druhou křičí "how are you". Ahmed dorazil s vozíkem a dávají si zkušební jízdu. Už i on chápe, že tohle asi neklapne.

 Přez hodinu lítám v pravé poledne po medině a lehce závidím ostatním, kteří jsou už dávno v blízké klimatizované restauraci. Stojí to ale za to. Medina je hodně poničená a nízká což je ale na druhou stranu velmi dobrý, protože je tak přehlednější její struktura. Erik mi dává láhev vody, která během několika minut padne. Přestože je březen, upřesňuje se mi představa jak tu asi musí být v létě. Když končím, lapám po dechu. a za odměnu si pak dávám játra z jamala a relaxuju pod klimatizací.

Odpoledne přijíždíme do místního Africa Campu. Dáváme si kafe, čaje, sprchu a příjemně zevlujeme. Duny na spaní jsou za rohem, a tak dnes už není kam spěchat. Někteří využívají čas k údržbě aut, někteří si čtou a zbytek klábosí. Líné pohodové odpoledne. Zdenek využívá času k opravě poškozeného těsnění.

Navečer vyjíždíme do dun a v rytmu odpoledne si děláme ležení. Erikovo auto poprvé řídí David, který převezme řízení po Erikově rozhodnutí odcestovat pozítří předčasně ze Sebhy. Je pevně rozhodnutej a mě napadá, že vyměním slepýho řidiče za jednorukýho. :-) Naštestí se David ukazuje jako dobrej řidič a nakonec pojedu po zbytek cesty s ním a Drahošem. Večer nás přišel navštívit fenek. To roztomilé zvíře jsem v životě neviděl a tak z něj mám radost. Je fakt úžasnej a tak dostává jídlo, které si bez ostychu bere a mizí v dunách.

Ostravský touareg se ukazuje jako filmofil a prosazuje opět promítání takže jdu poklábosit k arabáčům. Chajrí se chlubí místním hašišem a dostávám silnej vynikající čaj. Musím se pokusit natočit jeho přípravu. Nejdříve se na ohni připraví zhruba čtvrt litru vody v typické arabské konvičce. Pak Ahmed sahá do pytlíku se zeleným čajem a dává dvě hrsti do konvičky. 5 minut ho vaří. Bere konvičku a její obsah přelívá do jiné a z původní vysype hromadu čaje. Několikrát přeleje, než je čaj čistý a chladnější a odděluje pěnu. Následně přidává trošku máty, trávy z hamady a dává na mírnější oheň. Nakonec ho silně cukruje a leje do štamprlete. Je to opravdu lahůdka. Končíme po půlnoci, když ostaní už dávno chrápou (doslova) a tak jdu taky pár hodin urvat. Zítra nás čeká cesta k Ubary lakes.

27.3.2009

     Už ráno je jasné, že bude vedro. Naše cesta vede k několika slaným jezerům z nichž některé jsou už vyschlé ale u největšího z nich je i sladká voda a malá osada. Rád bych tam nakoupil od místních trhovců nějaký cetky. U jednoho z jezer, kde jsme zastavili na pořízení záběru se mi tentokrát nedaří usmlouvat cenu na mnou přijatelnou úroveň a tak je nechávám svému osudu bez jediného dináru a jedeme dál. Nakoupím až u velkého jezera.

Sotva vjíždíme do minivesničky u největšího jezera, žádá mě jeden z místních o pomoc. Jeho přítel zůstal trčet kousek od břehu jezera na obří duně, která je za jezerem. Jak se tam dostal je jasný jen lidem, co vědí jak se dokážou arabové bavit s autama a viděl třeba jejich pojetí driftu. Po krátké domluvě se odhodlává Zdenek s Chajrím a později i Drahoš s Láďou vyjet oklikou nahoru na dunu a pokusit se toho magora vytáhnout 250m navijákem na malou plošinku pod vrcholem duny. Celá akce vzbuzuje zájem všech přítomných široko daleko a na místo se hrnou desítky lidí pomáhat či zevlovat. Pokouším se to natočit. Zhruba po dvou hodinách se akce daří dokončit a za obrovského řevu, pískotu a oslavných výkřiků se všichni schází v osadě na opačné straně jezera.

 V euforii nasedám s Petrem do jednoho z aut místních pacientů s prosbou, ať nás vyveze na obří dunu. Je to nová Toyota. Prvně si myslím, že nepochopil co chceme, když míří od duny na opačnou stranu ale pak nám to žačíná docházet. Je to jen rozjezd. Stažené okýnka, žádné pásy a šílený výraz ve tváři. Těsně před dunou máme zhruba 120 - 130 km/hod a motor je vytočený k omezovači. Arab ho drží pod krkem a v momentě kdy klesá pod 5000 otaček podřazuje až k jedničce, kterou tam snad během desetiny lupne pár metrů před plošinkou. Navazuje prudká otáčka auta a už jsme čumákem směrem k jezeru. Je obtížné vůbec otevřít dveře když mám na mezi nohama stativ s kamerou. Zjišťuju, že jsem bral stativ zbytečně protože tam, kde jsme bude obtížné i stát, natož stavět stativ. Nedokážu ani vystoupit z auta a dělám pár roztřesených záběrů v mezeře mezi otevřenými dveřmi a áčkovým sloupkem. Po pár vteřinách vypětí padám zpátky na sedačku. Arab se na mě směje a ukazuje madla se slovy "šumachr". Začínám tušit, že přijde krapet nestandartní sjezd duny. Bohužel to nemůžu točit. Poslouchám a snažím se kameru i se stativem co nejvíce zafixovat a sahám po pásu. Pozdě, už se řítíme dolů pod pětačtiřiceti stupni, a polykám svoji otevřenou pusou písek. Jede se to pod plným plynem tak, aby se auto nepřevrátilo. Než se naděju, jsme dole .. sakra, tomuhle říkám extreme offroad .. ani upravený auto a deklarace nálepkou není potřeba. :-)

Dole stále probíhá oslava a pojídají se grilovaný kuřata. Nakonec osadu opouštíme a jedeme směrem na Sebhu. Během odpoledne lehce houstne atmosféra a mě nezbývá se bavit panoptikem téhle nesourodé party, v nichž každý sleduje svý zájmy a je minimální ochota ke kompromisu. Petr chaos blbě snáší a odmítá pokračovat aniž by se stanovily pevný pravidla. Je to naivní představa a nakonec stejně musí nasednout a pokračovat .. ma to za pár a tak to už jistě vydrží místo toho, aby si to v pohodě užíval. Na cestě po malých dunách nás předjíždějí 2x rychleji arabové s naloženýma pickupama. To mě rozesmívá když si představím kolonu aut s nápisem Extreme Offroad Expedition plazící se padesátikilometrovou rychlostí po pohodlném písečném povrchu které s rozdílem třídy předjíždí místní dědula s naloženým pickupem, což působí velmi komicky. Večer se David učí připravit čaj ve své nové konvičce a já mám poslední příležitost natočit Ahmedovu přípravu čaje, protože nás naši průvodci opustí, a pojedou vyprovodit druhou skupinu včetně Erika ze země. Nám zůstaně jen Munír, kterýmu říkám Čestmír, Lumír nebo Simír. Někde tady se zřejmě potvrzuje, že výprava potrvá jen čtyři týdny a že to tak bylo údajně domluveno vždy.

28.3.2009

     Sebha, internet, šíša a vyřizování formalit ohledně Erikova auta, které zůstává a bude ho řídit David, který pojede s naším chrabrým ochráncem Munírem. Je třeba vyrobit povolení k řízení cizího auta. Nakupujeme zásoby na několik dní, tankujeme do zakoupených kanystrů doplna chystajíc se na cestu mimo turistickou oblast Sahary. Loučíme se. Erik evidentně pookřál, žertuje a je vidět že se mu chce domů. Přejeme si šťastnou cestu a každá skupina vyráží jiným směrem, oni na sever a my na jihovýchod, směr Waw al Namus.

Kousek za městem narážíme na slamy a o kus dál je překladiště, odkud se vypravují hlouběji do Afriky takzvané "kamiony smrti". Jde o kamiony, přepravující tolik zboží a lidí, co je jen možné aby vracející se afričané ušetřili za dopravu a přivezli domů nějaký profit. Tu a tam se stane že přetížený a lidmy ověšený kamión havaruje. Tentokrát je překladiště bohužel prázné a je na něm jen pár provizorních miniskladů a něco málo zboží. Nemáme štěstí a tak ani nezastavujeme.

 Po ujetí pár stovek kilometrů spíme na nepříliš příjemné hamadě, kousek od silnice vedoucí ze Sebhy na jih, do Al Oajrun, či jak se to tam jmenuje. Lopatkou si upravuju parcelu pro stan od kamení, pod kterým je naštestí relativně rovný povrch z menších kamínků a šedého písku. Místo neatraktivní ale spát se tu dá. Spát v autě se mi ještě nechce. Opět probíhají diskuze o směřování expedice které mě už ale nechávají zcela chladným. Vyhlašuji ostentativní rezignační postoj. :-)

29.3.2009

     Vstáváme opět velmi časně a opouštíme silnici vedoucí jiným směrem. Čeká nás dlouhá a v defendru nepohodlná cesta k sopce. Během dne narážíme na první malé feš-fešové pole. Písek jako mouka s jemnou slaboučkou krustou z jemných barevných kamínků na svém povrchu. Daří se nám ho až na Mr. Gumu bez problému projet a i když si dokážu představit, jaké problémy může způsobit když by byl hlubší. Je ale jasný že Zdenek opět třošku přeháněl - což ale chápu. Po čas cesty mám pocit že jedeme po nekonečným staveniši plným sutě. Když se ale člověk zadívá pozorněji, je to všechno příroda a nevábný povrch se mění na směs mnohabarevného kamení, křídy a dalších nerostů i "rostů". Jedeme po hrbolaté pistě kolem pohoří Jabal Bin Ghunaymach a v půli dne se nám daří dojet do oázy Waw Al Kabír kde stojí opuštěný zchátralý a nepoužívaný hotel a žije tu pár vojáků a civilistů. Daly by se spočítat na prstech jedný ruky. Potkáváme zde starší manželký pár, který si objednal cestu na Sopku od nějaké Lybijské cestovky pro movitější klientelu. Mají klimatizované auto na dopravu a dvě další doprovodné vozidla na katering a jedno na osobní věci. Dáváme si rychlej oběd a domlouváme si dotankování. Naše cesta totiž směřuje do míst, kde je jen absolutní pustina přez Waw Al Namus, skrz Jabal Al Maruf do písečného moře Rybianské pouště severně od pohoří Tibesti. Kromě sopky, kam tu a tam někdo zavítá jsou to místa, kam žádní turisté nejezdí a kde lze najít skutečnou nedotčenou a drsnou Saharu. S radostí zjištujeme, že nějakou naftu mají a několik desítek litrů nám prodají. Cena je dohodnuta a po čase se nám daří nastartovat čerpadlo u v zemi zahrabané nádrže na palivo a tankujeme na maximum.

  Auta jsou stále napěchovaná v Sebze zakoupenýma plastovýma kanistrama a máme i plné nádrže. Jedu s Drahošem a vezeme tak mimo jiné i 800 litrů nafty, což je víc jak 3/4 tuny paliva. Loučíme se a mizíme v pustině. Jedeme hodiny po pistě až narážíme na šortu jak z jinýho světa. Polorozpadlá bouda, dva pohublí psi, obrovský talíř satelitního spojení, solární panely a kůly, na chterých ve větru a do ticha plápolájí roztrhané vojenské hadry. Na kůlu je vkusně nasazena i modrá vojenská přilba s čistým průstřelem. Přijíždíme k vrátké zavřené závoře a vojáci jdou k nám. Tady jsou už i samopaly. Chovají se přátelsky a zvou nás na čaj. Bohužel si ho nemohu dát protože se nám daří domluvit, že si můžu udělat za pár krabiček cigaret záběr a nemůžeme se zdržet dlouho, abychom ještě dnes dojeli blizko k sopce.

 Po rozloučení ubíhá cesta poměrně dobře a ztráta dvou aut v koloně je znát. Těsně před západem slunce dorážíme k šortě před sopkou. Je to jedna z posledních šort v tomto směru a tak zde je osazenstvo dobře ozbrojeno aby bylo schopno čelit případným problémům s běženci z Čadu. Po formalitách a předložení papírů se usazujeme v takzvaném malém kráteru, pár kilometrů od sopky. Vidím jak se k nám od šorty pomalu blíží postava, obchází nás velkým obloukem a zezadu přichází blíž. Je to jeden z vojáků a žádá cigarety. Dávám mu pár krabiček ze svých zásob a on se spokojeně usmívá. Klábosí s naším Čestmírem, kterej má radost, že si konečně může popovídat a na noc nás opouští když jde spát na check point. Těším se na zítra a unavenej rychle usínám.

30.3.2009

      Ráno netrpělivě vstávám a vyrážíme k sopce, vzdálené pár kilometrů. Tak tohle místo nemůže zaručeně nechat nikoho chladným. Zbytky dávného ráje kolem kráteru mají fantastickou atmosféru. Jsme tu naprosto sami. Samotná velikost sopky je pro mě napoprvé zklamaním ale první dojem klame. Kráter má obvod 7 kilometrů, což si později ověřím na svých nohou. Děláme pár záběrů z okraje a vjíždíme do kráteru a k jezírkům. Domlouvám se s klukama že budu točit a že se sejdeme na druhé straně u protilehlého jezera. Zůstávám sám a poprvé mám skutečně klid na natačení, který mi po celou cestu tak chyběl. Jsem rád, že alespoň tady nemusím spěchat a pouštím se do práce. Když se postupně dostanu k samotnému úpatí sopouchu, přemýšlím, jestli na sopku vylést. Je velké horko ale zrádně fouká silný vítr a já vůl si nevzal vodu. Nakonec se rozhoduju že to dám, hážu si stativ s kamerou na rameno a pomalu stoupám k vrcholu a průběžně natáčím. Musím být maximalně opatrnej protože stativ není od havárie v dobrým stavu a já nechci v žádným případě promarnit tuhle příležitost. Jdu opatrně, vědom si svejch omezenejch sportovních schopností. :-) Když se přede mnou pomalu odkrývá pohled do jícnu, tají se mi zvláštním způsobem dech. Jsem poměrně vysoko a fouká silný vítr. Je občas obtížné se vůbec udržet na nohou a zápasím s nárazy větru. Nakonec se dostávám na nejvyšší bod sopky a užívám si lehké povznášející euforie.

  Ta samota a nekonečná pustina kolem na mě působí silněji, než jsem předpokládal. Počasí je z pohledu natáčení proměnlivé a tak se snažím využít každou minutu, i když si nedokážu odpustit chvilku rozjímání. Uvědomuju si, kolik uběhlo času od našeho rozdělení a zjišťuju, jak velkou mám žízeň. Budu bohužel muset myslet na návrat. Nechce se mi riskovat sestup na druhou stranu, o které nevím jak vypadá a rozhoduju se pro delší, ale zaručeně schůdnou variantu, kterou jsem se dostal nahoru. Potíž je, že se po úspěšném sestupu dostávám přesně na opačnou stranu kráteru, než kde máme sraz. Obcházím celou sopku a točím zajímavé detaily zbytků ráje. Stojí to za to. Podle děr, ptáků a hmyzu je znát, že to tu stále ještě žije i když je stovky kilometrů kolem jen pustina. Podle Lonely Planet je toto místo je považováno za jedno z nejodlehlejších na zemi a jsem šťastnej, že se nám podařilo se sem dostat.

Nakonec se s jazykem na vestě dostávám konečně k místu, kde zbytek skupiny zevluje u jezírka. Liju do sebe litr vody a klesám do písku ve stínu auta. Jsem spokojenej. Tady mám co jsem chtěl. Když se dám trošku dohromady, akorát se chystá k odjezdu. První pokus vyjet od sopouchu se Zdenkovi daří ale ostatní zůstávají hluboko pod hranou kráteru. Zdenek sjíždí za námi ale znovu vyjet se tak snadno nedaří ani jemu. Nakonec se mu to povede, stějně jako Davidovi s lehkou a načipovanu devadesátkou. Obě 110tky ale zůstávají dole neschopny získat dostatečnou rychlost k výjezdu a příliš slabé na to, aby to vyjely silou motoru. K sopce doráží náš známý postarší páreček britů a jejich arabskej řidič si to bez rozmýšlení namíří přímo do kráteru. Když vidí naši marnou snahu se vyhrabat, sedá si za volant jedné stodesítky a kráter zdolává. Drahoš zůstává pár desítek metrů pod hranou se zlomenou poloosou a musí ve vytáhnout naviákem. Počasí se zhoršuje a černý sopečný písek hnaný větrem bodá do obličeje a všech odkrytých míst na těle. Totalní akupunktura. Stavíme větrnou clonu z aut, plachet a celt a opravuje se prasklá poloosa. Když se věc podaří, naskakujeme do aut a míříme na východ do Rybianské pouště. Od této chvíle nevidíme na dlouhou dobu živáčka. Nacházíme pistu po který pokračujeme po zbytek dne. Cestu nám ukazují sudy, vždy umístěné na horizontech od jednoho k druhému. Míjíme staré kořenové systémy stromů a Zdenek je očividně ve svém živlu. Září mu oči tak moc, že si z něj děláme legraci když prohlašujeme jeho obdivované hromady starých kořenů za lejna kamenožroutů nehodných pozornosti. Naše škádlení bere v pohodě a k večeru dorážíme k "pudinkové" hoře. Je to zřejmě břeh dávného oceánu nebo jezera, protože v písku mezi kamením jsou tisíce zkamenělých mušlí všech rozměrů a tvarů. Ty také pravděpodobně tvoří, erozí rozložené na prach základ feš-feše a vápník z nich mu pak dává jeho světlou barvu.

  Náš geniální lybijský ochránce si chytře postavil stan ale zapoměl ho zafixovat ve větru kolíky. Otočím se a vidím po planině se kutálející chuchvalec původního stanu, za kterým zoufale běží náš Čestmír. Těžko říct, jestli to taky někdy dotáhne na colonela. Byť mu to nezávidím, rozesměje mě to a sahám po kameře. Už je asi kilometr od nás a stále se jeho šance na odchyt nikterak nezvyšují. Celý výjev natáčím a dusím se u toho, protože nechci vyprsknout smíchy a zkazit tak jedinečnej záběr. Nakonec prosím kluky, aby mu pomohli, sedli do auta a jeli pro něj.

 Dnes jsem měl náročný den a tak se pouštím jen do přebalování kamery a stavby stanu. Usínám velmi brzy a jako mimino. Nahromaděnej spánkovej deficit se začíná projevovat.

31.3.2009

      Dnes je zřejmě kvůli změně plánu a o týden zkrácení expedice poslední den v atraktivní a nedotčené části kraje Rybianské pouště. Padlo Tibesti, které zhruba o 80 kilometrů mineme a nedojedeme ani do oázy Rybiana, natož pak do plánovaného Al Aweynatu u Sudánsko Egyptských hranic. Zoufale mizerná příprava expedice a podle mého soudu úmyslné informační šumy plné mlžení, polopravd a lží mě už nechávají delší čas chladným a rezignovaně beru co je. Dnešním dnem se mění i tempo expedice a tak bude čas se i v klidu rozhlídnou kolem sebe a vnímat kromě pouště ubíhající za okýnkem auta i její obyvatele a jejich všední život. Bohužel to přichází příliš pozdě. I když po příjezdu do oázy hlásí Zdenek do vysílačky "vítejte pravděpodobně v Rybianě", ocitáme se zhruba o 100 km severozápadněji v Tizerbu. Je to malé ospalé a zapomenuté městečko ( oáza ), kde jak doufám poznáme skutečnej neturistickej všední život. Navštěvujeme zde tu lepší ze dvou místních restaurací v otlučené garáži hned pod GSM vysílačem. Fascinovaně vstupujeme a v dobrém rozmaru si odvážně dáváme sendvič s kebabem bez harisy. Na špinavém plastovém stole s umělohmotným ubrusem stojí vysvícená malá ctr televize, napojená na satelit. Vyhrává arabský pop a ovladače se ihned zmocňuje náš Simír, ostatně jako vždy, když se dostane k televizi. Teď prožívá pravděpodobně velké dilema jestli televize nebo díky přítomnosti GSM použít telefon. Sedám si na ušmudlanou plastovou zahradní židličku ke stolu plným much, zpoloviny naplněnýmu popelníku a zbytky sendviče, kterej tu zbyl pravděpodobně po předcházejícím strávnikovi. Pokouším se natočit interiér a Zdenek se nabízí, že zajde s kamerou do kuchyně. Obdivuju jeho drzost a s radostí mu dávám kameru. Majitel restaurace, asi sedmnáctiletý kluk tam v otlučeném hrnci cosi ohřívá. Když uvidí kameru, popadne nejbližší špinavej hadr co má po ruce a snaží se zakrýt objektiv. Nebudeme ho dráždit. K našemu překvapení je sendvič chuťově nad očekávání dobrej. Bereme si ho sebou. Parkrát si kousnu, a putuje na hromadu odpadků na ulici. Ne že by byl špatnej, ale nechce se mi riskovat prozatím dobrej stav mýho zažívacího traktu. Koukám, že si zvykám na pověstnou arabskou pořádnost. David se sendviče ani nedotkne a putuje na korbu nejblíže stojícího vraku náklaďáku. Zbabělec! Jen Drahoš si vyloženě pochutnává a po čase si objednává další. To je náš hrdina. :-)

  Celá osada se táhne podél hlavní asfaltové silnice a po několika stech metrech končí prázdným kruhovým objezdem, od kterýho pak pokračuje silnice ještě několik stovek metrů, kde náhle končí. Následuje divoká skládka za kterou chodí místní školka na procházku. Chvíli posedáváme u hlavní třídy a sledujeme místní dění. Párkrát kolem nás projíždí mimo silnici a poměrně rychle místní šerif. Vedle nás polehává několik typickejch lybijskejch zevláků, z nichž jeden má místo polštářku pod hlavou šutr. Snažím se točit drobné ilustrace ale moc se nedaří. Zajímavé je například vedle stojící stará toyota, jedno z nejpopulárnějších aut jihu Libye. Tahle má ovšem mimořádně kvalitně propracovaný systém tlumení a odpružení. Ono obecně se dá říct že všechno, co se tady týká týče dopravy stojí za povšimnutí.

Jdeme s Drahošem a zdenkem nakoupit nějakou zeleninu ke zpívajícímu prodavači. Směje se na nás a nepřestává ani na vteřinu žvanit a zpívat. Už se těší, jak nás obere. Necháváme se vědomě okrást, když platíme výrazně víc než je zvykem ale alespoň pro mě, to nejsou za zvednutí nálady vyhozené peníze. Když máme po chvíli zevlování dost, pomalu se zvedáme o odjíždíle směr Zela.

Není kam spěchat, a tak poměrně brzy kempujeme na duně. Na otevřené planině mezi dunama vidíme kamion a tak sahám po kameře a musím tuhle zajímavost natočit, což se daří. Po odzoomovaní to má ten správný efekt. Protože je čas a už není kam spěchat, vytahujeme míče a dáváme 20 minut fotbálku. Jedno natažené tříslo a pád odkopů na planinu tuhle pošetilost ukončují a tak se snažím užít si zřejmě poslední noc v dunách. Děláme oheň a v písku se připravují brambory. Je pohoda. Slunce i měsíc jsou v jedný linii, tak 20 stupňů od sebe. V noci si dávám malou procházku s přehrávačem na uších a připravuju si tak nevšední nezapomenutelný zážitek.

1.4.2009

Dneska nás čeká celodenní cesta s oklikou do Zeli. Tím bychom měli definitivně opustit pustinu a dostat se k silnici a blíže k civilizaci. Cím blíž městu, tím větší stopy po lidské činosti. Přejíždíme planinu, na které jsou desítky kilometrů drátů a tisíce čidel sloužících pravděpodobně k hledání ložisek ropy. Nejsou to žádné zkorodované chuchvalce obyčejného drátu ale luxusní izolované vodiče s plastovejma konektorama a tu a tam i odpojená baterie. Žasnu nad množstvím, kdy ani u jediné takové ztrojené řady nedohlédnu na její konec.

Oklikou se dostáváme přez rafinérie k obrovskému kaňonu, ale počasí se rychle zhoršuje a blíží se malá písečná bouře. Zdenek navrhuje sjet do něj ale počasí nám nepřeje a záběry seshora jsou v omezeném čase určitě lepší. Snažím se natočit co se dá a z místa, který je k dispozici. Počasí se rychle zhoršuje a bouře se blíží. Bohužel ji nestihnu natočit protože se už zase jede. Je to opravdu škoda protože tady by stálo za to se zdržet krapet dýl.

Podařilo se mi natočit alespoň prach, kterej se nám dostal do auta. Přijíždíme do Zeli, kde vzbuzujeme zájem, když zastavujeme na její hlavní křižovatce u restaurace. Dopředu si objednáváme jídlo ( opět kuře, který mi už leze krkem ) a jdeme před setměním najít vhodné místo ke spaní. Navrhuju spát v autech přímo na některém plácku ve městě ale nakonec končím v prachu kousek za městem, kde přespávají i posádky dvou kamionů. Vracíme se do restaurace, kde je mezitím přichystána hostina toho nejlepšího, co může restaurace socialistické Libye nabídnout. Majitel takovou hostinu zažívá asi jen zřídka a natáčí si mnohaminutové video na svůj telefon. To ještě nevím, že je to jedna z masových úchylek libyjců. Po večeri, kdy už nemusíme hledat místo na spaní jdu s Drahošem a Davidem projít hlavní třídu a pokusit se něco natočit. Bohužel je už tma a z tlampačů se ozývá výzva k modlitbě.

 Ulice je rázem prázdná a tak dopíjíme své nealkopivo a odjíždíme spát do prachu za město. Zapoměli jsme s Drahošem vymyslet a aplikovat na aprílový žertík.

2.4.2009

     Kupodivu jsem se skvěle vyspal. Balíme a bez zbytečnýho otálení vyrážíme dál na sever. Jedeme po silnici a po dlouhý době nežereme prach. Je to pro tuto chvíli příjemná změna. Defender holt není auto, kde by se dalo udržet věci v relativní čistotě. Když dorazíme do Waddanu, narážíme opět na přátelský a pohodový lidi. Z jedním z nich se dávám do řeči. Kupodivu mluví plynule anglicky a zná Liberec. Zdenek trpí a ani nevystupuje z auta. Je mu proti srsti jezdit po silnici ale přál bych mu zkusit dát si trasu místo jeho Toyoty v defenderu, minimálně by pochopil. Během oběda potkáváme místního prodavače počítačů, kterej na nás mluví lámanou češtinou. V rámci socialistické výpomoci u nás kdysi studoval a má rád Elán. Tyhle dny už nejsou zdaleka tak atraktivní ale bohužel, musíme se už vracet k severu a pokusit se zaznamenat něco z všední Libye.

 Navečer se nám daří sjet na správném místě a tak je k dispozici ještě jedna noc na písku. Náhodou se dostáváme do teritoria jakýchsi hrdinských vlaštovek. Jsou neskutečně nebojácné a jedna z nich se dokonce stěhuje Munírovi do stanu. zdá se, že se jí tam líbí a tak tam zůstává s Munírem i přez noc. Zítra defintivně končí offroadová část výpravy.

 3.4.2009

     Cesta do Yafrenu jde jak po másle a tak se tam dostáváme už v brzkým odpoledni. Setkáváme se opět s Chajrím, kterej nás opustil v Sebze s druhou skupinou a jdeme si dát něco k jídlu na náměstíčko, kde jsme jedli při příjezdu. Tentokrát je to za výrazně lepší cenu. Zbytek světla se využívá ke znovunaložení a namontování věcí, které jsme zde před cestou na Saharu odložili. Chajrí nám dělá opět vynikající kafe. Chvíli pomáhám a pak jdu s Chajrího synem zkouknout místní medinu.

 Medina je de facto v každém městečku a i když je asi nejslabší jakou jsem viděl, stále žije. Podle nepřehlédnutelných stop se dá usoudit že je využívaná místní omladinou. U Chajrího používám i poprvé, a doufám že naposledy i arabský záchod s absencí evropskejch prvků. Že arabové nepoužívají papír ale vodu ví každý ale když jsme u toho, překvapilo mě, že močí v kleče. Na záchodě pravděpodobně ne ale v poušti jsem to viděl několikrát. :-) Když se podaří namontovat všechno zpátky na auta a naložit veškerý to přebytečný harampádí, jedeme přespat do zahradního domku Chajrího kamaráda. Původně to měl být sice Yefrenský hotel ale co se dá dělat. Šetřit třeba. Mno co, bude zase zajímavá zkušenost. Po příjezdu je jasné, že ubytování zajímavé skutečně bude. Máme k dispozici na sprchování skoro padesát litrů teplé vody pro 8 lidí a po domku pobíhají šváby, škvoři a sem tam pavouk. Řekl bych, že zdejší cestovní kanceláře se mají ještě hodně co učit ale dost možná, je chyba někde trošku jinde :-) S přecitlivělým odporem a myšlenkama na poušť nebo Evropu usínám. Dal bych si víno.

4.4.2009

     Ze švábárny vyrážíme do Nalutu, budovatelského revolučního města plného zelených vlaječek, hesel a s náměstím, kde je centrálně umístěna plastika Lojzova filozoficko-literarního skvostu v podobě jeho třech zelenejch knih. Po čas cesty jsem občas přemýšlel, jestli by bylo možné zavést v této zemi nějaký typ demokracie. Z mých omezených informací jsem usoudil, že patrně ne. Zastavujeme u vstupu do komplexu na hoře, vysoko nad planinou, kde bylo původní berberské osídlení.

Tohle místo je považováno v tomto ohledu za jedno z nejlepších i když, jak se později ukázalo v Kabaw, je trošku odlišné od jiných. Dá se tu ovšem najít stará mešita, funkční lis na olivový olej i osobní příbytky obyvatel. Co bylo ale pro moji představu podstatné a vizuálně atraktivní, jsou skvěle dochované vysoké uličky postavené kolem centrálního "skladu", tak, jak si berbeři stavěli svá sídliště aby si chránili zdroje uložené v centru. ( ještě nemám nastudováno takže se můžu mejlit )

  Samotné centrum je výrazně dochovalejší v Kabaw, kam jsme se přesunuli později odpoledne. Kabaw jsme málem minuli, protože jsme nemohli trefit tu správnou odbočku. Naštěstí se to podařilo a i když už bylo špatné světlo, dalo se natočit slušně dochované centrum. Na Lybijské poměry citlivě, byl ke komplexu přilepen hotýlek téměř evropského typu jakéhosi Alžírského majitele, kde jsme se nakonec rozhodli zůstat na noc. Stálo mě to kolem čtyřiceti dynárů, což byla přijatelná cena. Nechal jsem si i vyprat košili a s Drahošem jsme jim vypili veškerou zásobu nealkoholického piva. Jen to jídlo se nezlepšilo. Kus kus s kusem kosti není pro mě to pravý. :-) Bože, jak já se těším na maso. Skoro měsíc na tuňácích a kuřeti 100x stejně se mi už zajídá. Navečer jdu s Láďou a místním týpkem v bundě s nápisem England do zdejší staré mešity. Vyhazuju cigáro a zouvám si boty. Je malá ale bohatě zdobená rytinama neznámýho významu. Výklenek orientovaný k Mekce je opravdu malinký a ošlapaný koberec svědčí, že je místnost hojně navštěvovaná. Chvíli lajcky poklábosíme o významu některých symbolů a jdeme zpět na hotel.

Protože už není třeba přebalovat kameru, protahuju si posezeni u stolku vedle vchodu. Objednávám si mátový čaj a sleduju své tři přísedící. Pouštíme se do řeči, ale moc nám to nejde, Uměj anglicky ještě výrazně hůř než já ale to jim nezabrání, aby mě nezahltili nejnudnějšíma několikaminutovejma videama z jejich mobilních telefonů. Předháněli se, kdo mi strčí svůj telefon blíž k nosu a kdo má video delší a nudnější. S mimořádně idiotským úsměvem jsem se snažil zmrazit výraz a sledoval pár rozmazaných pixelů z jakéhosi trhu v Tunisu s výkladem v arabštině, děti tančící svý epileptický kreace u televize nebo jak deset minut tahat kozu za zadní nohy. Po půlhodince jsem se omluvil, uvolnil svaly na tváři a šel si lehnout na igelitem potaženou hotelovou postel.

5.4.2009

     Ráno se Musím postarat o Munírův modlitební kobereček, protože ho ten zmatenej milej a neschopnej moula nechal na pokoji. Platíme a vyrážíme dál na sever k moři, do města Al Khums, kde leží jedny z nejzachovalejších antických památek. Tvrdí se, že kdo chce vidět antiku, musí do severní Afriky. Do města přijíždíme navečer a tak stihnu natočit jen pár záběrů amfiteátru, který leží mimo celek Leptis Magna. Ubytování nacházíme na křižovatce v zahradě před domem, u hlavní silnice která je paralelní s mořem, asi půl kilometru od vstupu do komplexu, naproti relativně luxusní restauraci. Domlouváme cenu ale po hodině, když si roztahujeme krámy a usazujeme se, přichází majitel a o téměř 100% ji zvedá. Chová se arogantně a nekompromisně - až tunisky. Máme chuť ho poslat .. ale nedaří se nám najít jiné místo a z veřejných nás předtím vykázala policie. Nedá se nic dělat a se zatnutejma zubama jsme nuceni přijmout. Vyrážíme do města a několik kilometrů od našeho "kempu" nacházíme restauraci, kde si po dlouhý době pochutnám. Dávám si "šavermovou pizzu" ( šaverma je něco jako gyros ale samozřejmě kuřecí ) a přežírám se. Né, že by to byla kdovíjaká gurmánská bomba ale první civilizovanější jídlo po delší době mi dělá radost. Večer jdu ještě s Davidem do protější restaurace na mátový čaj a šíšu. Ode dneška už nestavím stan a spím v autě.

6.4.2009

    Ráno vyrážíme do koplexu Leptis Magna. Je neuvěřitelný že u vchodu na nás čeká náš arogantní dědek a dokonalou angličtinou nám říká, že si ho musíme za 40 dinárů najmout jako průvodce a mává knížkou od Lonely Planet. Zcela rezignovaně i když s nepokrytým odporem mu platíme a vyrážíme k první bráně. Leptis Magna je opravdu pro milovníky antiky fantastická. V komplexu lze najít divadlo, trh, lázně, veřejné záchody, dům senátorů basiliku nebo třeba přístav. Človek si může udělat rámcovou představu o struktuře starého římského města z dob, kdy byla tato část světa obilnicí Říma. Pro dnešek jsem zvolil steadicam a nejsem si jist jestli to byla ta správná volba. Od moře fouká poměrně silný vítr. Ideální by samozřejmě bylo strávit tady celý den a střídat stativ se stabilizátorem ale to nejde, v plánu je dojet za světla do Tripolisu a stihnou pláž. Procházíme celý komplex a já natáčím jak se dá.

Náš průvodce nás u basiliky opouští aniž by s námi prošel celou trasu a běží za dalším rytem. Jojo, tohle už není Sahara a její přátelští a milí obyvatelé .. i když, dost možná že tady by se tady chovali úplně stejně. Komplex je na svoji výjmečnost celkem prázdnej .. tu a tam nějakej severni korejec a tu a tam rus. Jeden bělorus si mě fotí s navlečeným steadicamem jako atrakci a chce si povídat. Nemám při nejlepší vůli tušení o čem by jsme spolu mohli mluvit a tak se uctivě omlouvám a mizím z jeho dosahu. Vzhledem k daleko větší vlhkosti vzduchu jsem po skončení natáčení zpocenej jak myš. Na Sahaře jsem za sucha a bez problému snášel mnohem větší teploty.

 Po příjezdu do Tripolisu parkujeme na hlavní třídě u Zeleného náměstí. Je to relativně moderní město, žený jsou méně zahalené a řídí auta. Přecházení mnohaproudé silnice od nábřeží k náměstí je dobrodružství, pro mnohé dokonce noční můra. Okoukneme možnosti kam se zítra stavit, nakoukneme do zdejší mediny na trh a po večeři se přesouváme na nedalekou Chajrího chatu. Náš ochránce Munír s námi odmítá jet po setmění za město, protože by mu v případě problému cosi hrozilo. Až na naléhání ředitele naší cestovky svolí ale je tak zmatenej, že nechává svý veledůležitý papíry, bez kterých nelze projet šortu u nějakého svého kamaráda, se kterým strávil v mezičase mezi přepínáním televize a telefonováním svůj čas v Tripolisu. Po předchozí zkušenosti volím spánek v autě.

7.4.2009

     Dopoledne trávíme v Tripolisu. Zažíváme mumraj okolo rybího trhu i pokřikovaní z policejních aut když nás míjí kolona papalášů. Natáčím něco málo záběru z hlubin mediny, kde si dáváme vynikající šavermu. Pak následuje cesta do Sabraty, kde je impozantí antické divadlo. Při vstupu nás opruzuje člověk u lístků s tím, že chce vidět kameru. Mno, možná jsem mu ji mohl na moment ukázat jak vypadá v celku. Uvnitř mi totiž dává kamera své sbohem. Přežila téměř bez poškození havárii, přežila i prach sahary ale tady už toho měla zjevně dost. Je to jak z lacinýho filmu, protože při natáčení podlahové antické mozaiky jsem se na sekundu otočil a nechal jsem kameru bez dozoru dotočit záběr. To byla ovšem osudová chyba. Nožka poškozenýho stativu se sesmekla z malého stupínku kde stála a kamera se poroučela tvrdě na zem. Přímo na hubu dalo by se říct. Zdrcenej si kupuju u východu na parkovišti lepší mapu Libye a hodinky, na kterejch je Lojza oslavující 40 let svý nadvlády. Trošku mi zvedá náladu, když potkávám Ahmeda Aliho na parkovišti, s další skupinou turistů. Přibíhá a po arabsku mě zdraví což mě uvádí do rozpaků :-) Pak se loučíme a odjíždíme na pláž v blízkosti hranic, který máme v plánu zítra překročit. Večer jsme svědky plážové bitky ale já už žádný obrazový materiál neudělám. Pobyt v Libyi pomalu končí u vařených brambor.

8.4.2009

Hranice a Tunis .. psát o Tunisu nemá smysl. Krom toho, že tam jde sehnat víno to nestojí za řeč.

12.4.2009 Přesně po měsíci jsem opět v Čechách.

© 2009 Lopolo

.