Archiv blogu

čtvrtek 30. dubna 2009

Cesta do Ruska

Trasa vedla přes Polsko, Litvu, Lotyšsko, Estonsko do Ruska a následně pak na sever, do republiky Karelie, místa, kam se po poslední době ledový pohla značná část ugrofinský větve. Našim cílem bylo pokusit se přejet jezero Ladoga, který je velký zhruba jako Morava a přes který vedla takzvaná "cesta života v době, kdy byl za druhý světový války skoro 900 dní obléhanej tehdejší Leningrad a lidi zabíjeli svý slabší příbuzný aby nakrmili ty, co měli větší šanci na přežití.


Po cestě jsme se stavovali ve všech hlavních městech (Varšava, Vilnius, Riga, Tallin) a musim říct, že Estonsko, a zvlašť pak Tallin mě absolutně nadchnul. Kam se hrabe Praha a celý Česko. Takovej vozovej park, čistota, služby a jazykovou vybavenost jsem v bývalým východnim bloku, natož pak v bývalý sovětský republice neočekával ani náhodou. Ale o tom možná pozdějc.

Shengen je super a tak nás čekali vlastně jen jedny hranice. Zvolili jsme Narvu na EU straně a příznačně nazvaný město Ivangorod, na straně ruský. Pro sichr jsme měli zařízený jistý privilegia skrze jednoho plukovníka státní bezpečnosti Ruska a tak to i přes veškerý papírování netrvalo víc jak hodinu a půl a my vyrazili směr St. Petersburg. Byl to absolutní šok. Hraniční město je uzavřený i z ruský strany a tak nás čekala ještě jedna kontrola, kterou náš plukovnik briskně vyřešil. V tu dobu jsem ještě netušil, jak velký je to zvíře, jak rusko v tomhle ohledu funguje a jenom zíral s otevřenou hubou okolo sebe. Silnice první třídy je plná hlubokejch děr a absolutně nechápu, jak na tom mohou rusové jezdit. Sem tam bylo vidět u silnice odstavenej starej vrak, mnohdy i s posadkou a jednou dokonce převrácenej kamion, jehož řidič si z dlouhý chvíle zapálil jednu z pneumatik aby se zahřál, zřejmě při nekonečným čekání na pomoc. Nikdo nejevil ani náznak ochoty zastavit.




Ivangorod, zakázané město


Petrohrad pro mě znamenal v první chvíli velký zklamání. Je to opravdu obrovský město, asi 60 km na dýlku a Něva je poměrně slušná řeka, která je místama přes kilometr široká. Praha je proti němu upravená malebná vesnička. Je to město mostů, (údajně jich je 360 ) širokejch ulic a špíny. Nenajdete tam žádný výrazně historický budovy, protože je starý jen zhruba 200 let, když si tehdejší car usmyslel, že postaví "Benátky severu" na bažinách, který tam tou dobou byly a sezval významný architekty tý doby, aby mu se záměrem pomohli. Na mnoha budovách je dodnes vidět jistej majestát a celý by se to dalo shrnout do pojmu "zašlá sláva". Na tu jsme nakonec narazili i na hotelech. Svého času to musely bejt naprosto luxusní budovy, bohatě vnitřně zdobený a na každým patře vlastní recepce. Vysoký stropy, staré kvalitní kování, velkoryse pojatý vnitřní prostory v kombinaci se socialistickým vybavením, např. nábytkem, rádiem po drátě a typicky ruskou elektroinstalací mě přivádělo do jakýhosi kulturního transu.


Vstup z místnosti s krbem do patra hotelu.


Typická ruská elektroinstalace
Petrohrad je město kontrastů, najdete zde místa, kde stojí metr čtvereční 8500 dolarů ale taky místa, kde je to fakt děs. Ve městech jsou silnice většinou OK a jezdí se tam metodou většího, silnějšího a dravějšího penisu. Tramvaje jezděj zřídka a jsou poloprázdný, starý a omlacený, nemaj přednost v jízdě (alespoň to tak vypadalo) a jsou opravovaný svářečkou, kladivem a základovkou podle čehož taky vypadaj. Lidi využívají, pro mě naprosto nepochopitelnej systém malejch dodávek, který stavěj kdekoli si mávnete a metro. Podle mýho, rusové mají auta do města a zvlašť auta na pohyb mezi městy. Jinak si to nedovedu vysvětlit. Mezi městama je to náhul i pro offroady. Mrkli jsme na pár významnejch budov, chrám vzkříšení Krista, Admiralitu, Zimní palác, Ermitáž atd. a svištíme k Auroře.


Petrohradská vedlejší cesta k sídlišti




Nejznámější chrám Petrohradu, chrám vzkříšení.

 S hrůzou zjišťujeme, že je pro veřejnost v tuto chvíli uzavřená. Obáváme se ale naštěstí zbytečně a do akce nastupuje "náš" plukovník. Padá pár důvěrných slov, vojáček u vstupu sklapne paty, zasalutuje a už vstupujeme na palubu. Díky našemu právě získanýmu statutu si dovolujeme i ne zcela bežný navstěvnický aktivity. Natáčíme děla, otevíráme nabíjecí část a strkáme do hlavně něco našich údů. S napětím sleduju nervózní pohledy posádky, která má právě službu, evidentně jinej názor na naše počínání a která ani necekne.

Aurora jen pro nás

Zvažujeme výstřel ale nemáme co nabít
Je čas se pomalu pohnout dál. Ješte si pár jedinců kupuje "matrjožky" za dolary, který tu bez problému berou a opouštíme město. S myšlenkou, že se nacházíme v tý výrazně civilizovanějši části velkého Ruska jsme dorazili do Kirovska, pár desítek kilometrů východně od Petrohradu. Je to okresní město, historicky hodně spjatý s tehdejším obléháním Leningradu. Na náměsti stojí neohroženě největší dadaista všech dob, velký Lenin s vlajícím pláštem a na radnici výzva, aby se všichni proletáři spojili. Tam se pro nás zastavil čas. Ale jen v minulým století. Dál to bude propad ještě o pár desítek let hlouběji. Čekáme na policejní doprovod a vedení města, aby jsme mohli společně, v rámci dobrých slovanských vztahů vzdát holt stovkám tisíc lidí, který padli při blokádě nebo pomřeli hlady.


Kirovsk, 200 metrů od radnice


Erik s dadaistou

Něco málo z tehdejší válečné reality.

Mrtvoly se sbírali na ulici, těla se kradla i na hřbitovech, lidé jedli zemřelé příbuzné.
Osmnáctiletá Věra utopila v umyvadle novorozenou dceru a s matkou ji snědla.
Sousedé ukradli mrtvolu šestileté dívky a snědli ji.
Jiná rodina zase vlákala souseda do bytu pod záminkou výměny potravin, zabila ho a snědla.
Lákaly se děti na bonbón - zabily se a snědly.
Muž zabil manželku a její maso dal neteřím s tím, že je psí.
Dvě starší sestry zabili svou mladší sestru a snědli ji.
Starší žena zabila vnučku a nakrmila jejím masem její rodiče a sourozence.
atd.

Jen za dva měsíce během blokády zemřelo 200 000 lidí. Otřesný až nepředstavitelný.

 Zástupce starosty pak vede plamenou, hrdou a patetickou řeč o tom, že když někdo přijde v dobrém, bude naležitě přivitán a když se zbraní, se zbraní bude hnán. Se stejně vážnou tváří mu na to jeden z účastníků expedice rázně říká, že mi zbraně máme, naší zbraní je humor a bere mu vítr z plachet. Pak následuje opět 100g vodky. O vodce psát nebudu, ta je vždy a vsude. 

Navstěvujeme muzeum bitvy s monumelntálním čtyřicetimetrovým obrazem, kterej malovalo pět lidí 3 roky. Je opravdu dechberoucí a necháváme si popsat tři roky děsu, který tehdejší obyvatelé Leningradu zažívali.

 
Detail monumentálního obrazu

Zkoukneme "dětský tanky" a formální stránka expedice je konečně za náma. Ač antikomunista, pacifista a skeptickej k Rusku jako takovýmu musím říct, ze na mě udělala ta prohlídka dojem a představa o tom, jaký to tehdy asi bylo byla i přes přirozenou neschopnost si to do detailu představit mrazivá. Přespáváme v hotelu, kterej nám bere zbytky našich naivních evropských představ. Je neuvěřitelný, v jakým prostředí je možný servírovat fantastickýho lososa jako předkrm.

Průchod mezi hotelem a restaurací
Konečně vyrážíme směr Karélie. Cesta je příšerná ale místama se objevuje i to, čemu se v Evropě říka silnice. Suneme se na nejsevernejší část Ladogy a nad ni, jsme tak výrazně severněji než je Stockholm nebo finský Tampere. V momentě, kdy vidíme směrovky s městama ve stovkách a tisících kilometrech si začínám více uvědomovat skutečnou velikost Ruska. Vesničky jsou kouzelný a patřej do úplně jiný doby.

Vesnický kostel
 Náš plukovník zůstal v Petrohradě a tak jsme tu jen s průvodcem z petrohradskýho offroad klubu napospas lokálním bossům. Ruská milice ma geniálni záchytnej systém. Vždy jsou na klíčových místech pevné stanice tamní dopravní policie, mnohdy pripomínající stavební buňky, které se nesmí fotografovat. Při jednom přesunu jsme byli zastaveni s tím, že jsme nezastavili předchozí hlídce. Uhnout není kam a tak jsme se museli vrátit. Bylo to docela zajímavý, protože přechozí pánové rajónu evidentně stavěli jen auto před náma. Jaký bylo naše překvapení, když jsme se dozvěděli, že je jedno koho stavěli, že jsme měli zastavit taky a že jsme udelali závažnej přestupek, protože jsme zastavující auto objeli, přicemž jsme přejeli jakousi čáru. Na otázku jakou čáru, ukázal tamní Voloďa z bakelitovýho domečku na neviditelný označení vnitřní krajnice velkého kruhového objezdu, u kterého stála stanice. Přes znatelnou vážnost situace jsme se rozesmáli. Následovala hodinka a půl dohadovaní se o tom, jestli může ruskej pistolník zabavit českej doklad a hodinová diplomatická mise našeho průvodce, asi na tamnějsi poměry příliš nízko postaveného bývalého vojáka, kteří mají v Rusku jinak většinově dobré společenské postavení.
Mezitím probíhá pro Rusko i zcela samozřejmá výměna kontaktů mezi všema, kdo jsou v tu chvíli zadrženi, údajně jako případná obrana proti nějakýmu dalšímu nařčení ze strany milice. Zajímavý. Spekulujeme o tom, jestli čekají pistolnící na úplatek.
Nakonec jsme milostivě propuštěni, další hlidkou s usměvem a povýšeně upozorněni, že se zpátky s našema autama přes hranice už nedostaneme a jedeme dál. Hlupáčci, nevědí že máme za zády "plukovnika". :-)
 
Začínám se pomalu adaptovat na ruskej systém.

Po příjezdu na sever a noci strávený na Karelijský diskotéce, ze který jsme zbaběle zdrhli, protože poměr mezi muži a vdavekchtivými neuspokojenými ženami je v celým Rusku a Karélii zvlášť, výrazně ve prospěch nadržených žen se dostáváme přes nádherný vesničky ze severu k jezeru. Razíme si cestu sněhem za poslední vesnicí a přichází nás tam povzbudit místní multiumělec, chudóžnik.

Multiinstrumentalista ze zapadlé vísky

Vypadá jak z ruský pohádky, je fousatej, s výrazným břichem valicim se z pod umaštěnýho trička, na sobě má ušmudlanou bundu z města a sebou zprvu nějakej klávesovej nástroj, ze kterýho vede hadička, do který fouká. Začína neuvěřitelná produkce. Když vidí naše nehraně spadlé brady a údiv, odběhne do svý polorozpadlý dřevěnice a po chvilce se objevuje s dvěma, pravděpodobně vodovodníma trubkama, nějakým zázračným a záhadným způsobem k sobě připevněnejma a spouští opravdový koncert. Nestačím zírat.


Dáváme se s ním do rozhovoru. Říka něco o tom, že maj ve vesnici ještě skladatele, ale ten že nepřijde, protože ho viděl naposledy včera jak mizí s vodkou v lese, což prý není dobrý znamení. Po půl hodině, kdy už jsme na celou věc zapoměli a prohrabujeme se dál vidíme z lesa vycházet nějakou neuvěřitelnou pozituru. Možná ruskej hejkal. Lehce se kymácí, něco si energicky povídá a zcela ignoruje jedno z našich aut, kterýmu leze pod kola zrovna ve chvíli, kdy se pokouší rozrazit další metr cesty v hlubokém sněhu. Mávnutím ruky pozraví ale když se mu nezdála reakce posádky dostatečně vřelá, začíná blblat a kopat do auta. To ho vysílí natolik, že upadne a na místě usne. Nádherná země.


Konečně jsme dorazili na Ladogu. Zimní Ladoga je super. Každej víme jak vypadá moře .. ale když vidíte široko daleko jen led pod ocelovou oblohou, je to silnej pocit. Zvlášť pak v Rusku.

Zkoušíme šířku ledu, která ale díky mirný zimě zdaleka nedosahuje metru a půl, jako to bylo za války. Má s bídou 20 - 25 cm a několik zrádných vrstev, mezi kterejma je voda. Největší odvážlivec, Erik, přivazuje k zadku auta kurtu (aby bylo případně možný auto vytáhnout) a vyráží na jezero. Led praská tak mocně, že zbaběle prchám i s kamerou přes rameno blíž ke břehu. Erik se prohání s pološíleným výrazem v obličeji po jezeře neohroženě dál a zdá se, že je všechno OK. Na led teda vjíždí i druhý auto ale protože je krapet těžší, v zápětí se boří pod první vrstvu ledu a všichni se modlíme, tak jak to jenom ateisti umí, aby propad nepokračoval. Vytahnout auto, byť je zapadlé jenom kousek trvá minimálně hodinu a úchyty jsou bohužel pod ledovou vodou. Holá ruka vyrží ve vodě něco kolem deseti sekund a pak přestane poslouchat příkazy a dost bolí. :-)

Defender 110 se možná stane ponorkou


  Během záchrané akce se boří i druhý auto a jde trošku do tuhýho. pro mě, jako pro člověka kterej pořizuje z akce záznam je to fain, ale nechtěl bych být v kůži majitele vozu. Nakonec se nám daří auta vyprostit, oddechnout si ale bohužel, musíme přejezd přes jezero vzdát. Jsme zklamaní a podepisuje se to na naší náladě.

Dva problémy místo jednoho


Co s tím?
 Druhej den si stanovujeme náhradní cíl. Dobýt vodopád, který je součásti jedné z etap legendární Ladoga Trophy, asi nejtežšího závodu offroadu na světě. Ovšem v létě. Popisovat to asi nemá cenu, to se musí zažít. Nakonec se nám to daří a všichni jsou v rámci možností spokojeni. Podle všeho jsme první, kdo dojel v zimě k vodopádům autem.

Památeční foto od vodopádů



Po cestě domů si užíváme nočního života v hotelech

 Rusko je zajímavá země a určitě bych se tam chtěl minimálně ješte jednou vrátit. Ideálně někam do oblasti Altaje.

© LOPOLO 2008



6 komentářů:

  1. ...krásná cesta.
    ...asi se nedá opakovat.
    e r i k

    OdpovědětVymazat
  2. Čau Eriku, jo .. máš pravdu, tohle se opakovat fakt už nedá.

    OdpovědětVymazat
  3. Ahoj KAMARATI!!! Ja by som si to este raz zopakoval - samozrejme v tej skvelej zostave ako ostatny krat!!! Bolo to ako hovorime u nas na Slovensku: AMAZING!!!

    OdpovědětVymazat
  4. Ahoj. Opravdu bylo .. velka skoda, ze uz se to neda opakovat. :-(

    OdpovědětVymazat
  5. No tak pražská mhd je rozhodně na lepší úrovni, než tallinská.

    OdpovědětVymazat