Trasa vedla přes Polsko, Litvu, Lotyšsko, Estonsko do Ruska a následně pak na sever, do republiky Karelie, místa, kam se po poslední době ledový pohla značná část ugrofinský větve. Našim cílem bylo pokusit se přejet jezero Ladoga, který je velký zhruba jako Morava a přes který vedla takzvaná "cesta života v době, kdy byl za druhý světový války skoro 900 dní obléhanej tehdejší Leningrad a lidi zabíjeli svý slabší příbuzný aby nakrmili ty, co měli větší šanci na přežití.
Po cestě jsme se stavovali ve všech hlavních městech (Varšava, Vilnius, Riga, Tallin) a musim říct, že Estonsko, a zvlašť pak Tallin mě absolutně nadchnul. Kam se hrabe Praha a celý Česko. Takovej vozovej park, čistota, služby a jazykovou vybavenost jsem v bývalým východnim bloku, natož pak v bývalý sovětský republice neočekával ani náhodou. Ale o tom možná pozdějc.
Shengen je super a tak nás čekali vlastně jen jedny hranice. Zvolili jsme Narvu na EU straně a příznačně nazvaný město Ivangorod, na straně ruský. Pro sichr jsme měli zařízený jistý privilegia skrze jednoho plukovníka státní bezpečnosti Ruska a tak to i přes veškerý papírování netrvalo víc jak hodinu a půl a my vyrazili směr St. Petersburg. Byl to absolutní šok. Hraniční město je uzavřený i z ruský strany a tak nás čekala ještě jedna kontrola, kterou náš plukovnik briskně vyřešil. V tu dobu jsem ještě netušil, jak velký je to zvíře, jak rusko v tomhle ohledu funguje a jenom zíral s otevřenou hubou okolo sebe. Silnice první třídy je plná hlubokejch děr a absolutně nechápu, jak na tom mohou rusové jezdit. Sem tam bylo vidět u silnice odstavenej starej vrak, mnohdy i s posadkou a jednou dokonce převrácenej kamion, jehož řidič si z dlouhý chvíle zapálil jednu z pneumatik aby se zahřál, zřejmě při nekonečným čekání na pomoc. Nikdo nejevil ani náznak ochoty zastavit.
Ivangorod, zakázané město |
Petrohrad pro mě znamenal v první chvíli velký zklamání. Je to opravdu obrovský město, asi 60 km na dýlku a Něva je poměrně slušná řeka, která je místama přes kilometr široká. Praha je proti němu upravená malebná vesnička. Je to město mostů, (údajně jich je 360 ) širokejch ulic a špíny. Nenajdete tam žádný výrazně historický budovy, protože je starý jen zhruba 200 let, když si tehdejší car usmyslel, že postaví "Benátky severu" na bažinách, který tam tou dobou byly a sezval významný architekty tý doby, aby mu se záměrem pomohli. Na mnoha budovách je dodnes vidět jistej majestát a celý by se to dalo shrnout do pojmu "zašlá sláva". Na tu jsme nakonec narazili i na hotelech. Svého času to musely bejt naprosto luxusní budovy, bohatě vnitřně zdobený a na každým patře vlastní recepce. Vysoký stropy, staré kvalitní kování, velkoryse pojatý vnitřní prostory v kombinaci se socialistickým vybavením, např. nábytkem, rádiem po drátě a typicky ruskou elektroinstalací mě přivádělo do jakýhosi kulturního transu.
Vstup z místnosti s krbem do patra hotelu. |
Typická ruská elektroinstalace |
Petrohradská vedlejší cesta k sídlišti |
Nejznámější chrám Petrohradu, chrám vzkříšení. |
Aurora jen pro nás |
Zvažujeme výstřel ale nemáme co nabít |
Kirovsk, 200 metrů od radnice |
Erik s dadaistou |
Něco málo z tehdejší válečné reality.
Mrtvoly se sbírali na ulici, těla se kradla i na hřbitovech, lidé jedli zemřelé příbuzné.
Osmnáctiletá Věra utopila v umyvadle novorozenou dceru a s matkou ji snědla.
Sousedé ukradli mrtvolu šestileté dívky a snědli ji.
Jiná rodina zase vlákala souseda do bytu pod záminkou výměny potravin, zabila ho a snědla.
Lákaly se děti na bonbón - zabily se a snědly.
Muž zabil manželku a její maso dal neteřím s tím, že je psí.
Dvě starší sestry zabili svou mladší sestru a snědli ji.
Starší žena zabila vnučku a nakrmila jejím masem její rodiče a sourozence.
atd.
Jen za dva měsíce během blokády zemřelo 200 000 lidí. Otřesný až nepředstavitelný.
Zástupce starosty pak vede plamenou, hrdou a patetickou řeč o tom, že když někdo přijde v dobrém, bude naležitě přivitán a když se zbraní, se zbraní bude hnán. Se stejně vážnou tváří mu na to jeden z účastníků expedice rázně říká, že mi zbraně máme, naší zbraní je humor a bere mu vítr z plachet. Pak následuje opět 100g vodky. O vodce psát nebudu, ta je vždy a vsude.
Navstěvujeme muzeum bitvy s monumelntálním čtyřicetimetrovým obrazem, kterej malovalo pět lidí 3 roky. Je opravdu dechberoucí a necháváme si popsat tři roky děsu, který tehdejší obyvatelé Leningradu zažívali.
Detail monumentálního obrazu |
Zkoukneme "dětský tanky" a formální stránka expedice je konečně za náma. Ač antikomunista, pacifista a skeptickej k Rusku jako takovýmu musím říct, ze na mě udělala ta prohlídka dojem a představa o tom, jaký to tehdy asi bylo byla i přes přirozenou neschopnost si to do detailu představit mrazivá. Přespáváme v hotelu, kterej nám bere zbytky našich naivních evropských představ. Je neuvěřitelný, v jakým prostředí je možný servírovat fantastickýho lososa jako předkrm.
Průchod mezi hotelem a restaurací |
Vesnický kostel |
Mezitím probíhá pro Rusko i zcela samozřejmá výměna kontaktů mezi všema, kdo jsou v tu chvíli zadrženi, údajně jako případná obrana proti nějakýmu dalšímu nařčení ze strany milice. Zajímavý. Spekulujeme o tom, jestli čekají pistolnící na úplatek.
Nakonec jsme milostivě propuštěni, další hlidkou s usměvem a povýšeně upozorněni, že se zpátky s našema autama přes hranice už nedostaneme a jedeme dál. Hlupáčci, nevědí že máme za zády "plukovnika". :-)
Začínám se pomalu adaptovat na ruskej systém.
Po příjezdu na sever a noci strávený na Karelijský diskotéce, ze který jsme zbaběle zdrhli, protože poměr mezi muži a vdavekchtivými neuspokojenými ženami je v celým Rusku a Karélii zvlášť, výrazně ve prospěch nadržených žen se dostáváme přes nádherný vesničky ze severu k jezeru. Razíme si cestu sněhem za poslední vesnicí a přichází nás tam povzbudit místní multiumělec, chudóžnik.
Multiinstrumentalista ze zapadlé vísky |
Vypadá jak z ruský pohádky, je fousatej, s výrazným břichem valicim se z pod umaštěnýho trička, na sobě má ušmudlanou bundu z města a sebou zprvu nějakej klávesovej nástroj, ze kterýho vede hadička, do který fouká. Začína neuvěřitelná produkce. Když vidí naše nehraně spadlé brady a údiv, odběhne do svý polorozpadlý dřevěnice a po chvilce se objevuje s dvěma, pravděpodobně vodovodníma trubkama, nějakým zázračným a záhadným způsobem k sobě připevněnejma a spouští opravdový koncert. Nestačím zírat.
Dáváme se s ním do rozhovoru. Říka něco o tom, že maj ve vesnici ještě skladatele, ale ten že nepřijde, protože ho viděl naposledy včera jak mizí s vodkou v lese, což prý není dobrý znamení. Po půl hodině, kdy už jsme na celou věc zapoměli a prohrabujeme se dál vidíme z lesa vycházet nějakou neuvěřitelnou pozituru. Možná ruskej hejkal. Lehce se kymácí, něco si energicky povídá a zcela ignoruje jedno z našich aut, kterýmu leze pod kola zrovna ve chvíli, kdy se pokouší rozrazit další metr cesty v hlubokém sněhu. Mávnutím ruky pozraví ale když se mu nezdála reakce posádky dostatečně vřelá, začíná blblat a kopat do auta. To ho vysílí natolik, že upadne a na místě usne. Nádherná země.
Konečně jsme dorazili na Ladogu. Zimní Ladoga je super. Každej víme jak vypadá moře .. ale když vidíte široko daleko jen led pod ocelovou oblohou, je to silnej pocit. Zvlášť pak v Rusku.
Zkoušíme šířku ledu, která ale díky mirný zimě zdaleka nedosahuje metru a půl, jako to bylo za války. Má s bídou 20 - 25 cm a několik zrádných vrstev, mezi kterejma je voda. Největší odvážlivec, Erik, přivazuje k zadku auta kurtu (aby bylo případně možný auto vytáhnout) a vyráží na jezero. Led praská tak mocně, že zbaběle prchám i s kamerou přes rameno blíž ke břehu. Erik se prohání s pološíleným výrazem v obličeji po jezeře neohroženě dál a zdá se, že je všechno OK. Na led teda vjíždí i druhý auto ale protože je krapet těžší, v zápětí se boří pod první vrstvu ledu a všichni se modlíme, tak jak to jenom ateisti umí, aby propad nepokračoval. Vytahnout auto, byť je zapadlé jenom kousek trvá minimálně hodinu a úchyty jsou bohužel pod ledovou vodou. Holá ruka vyrží ve vodě něco kolem deseti sekund a pak přestane poslouchat příkazy a dost bolí. :-)
Defender 110 se možná stane ponorkou |
Během záchrané akce se boří i druhý auto a jde trošku do tuhýho. pro mě, jako pro člověka kterej pořizuje z akce záznam je to fain, ale nechtěl bych být v kůži majitele vozu. Nakonec se nám daří auta vyprostit, oddechnout si ale bohužel, musíme přejezd přes jezero vzdát. Jsme zklamaní a podepisuje se to na naší náladě.
Dva problémy místo jednoho |
Co s tím? |
Památeční foto od vodopádů |
Po cestě domů si užíváme nočního života v hotelech |
Rusko je zajímavá země a určitě bych se tam chtěl minimálně ješte jednou vrátit. Ideálně někam do oblasti Altaje.
© LOPOLO 2008
...krásná cesta.
OdpovědětVymazat...asi se nedá opakovat.
e r i k
Čau Eriku, jo .. máš pravdu, tohle se opakovat fakt už nedá.
OdpovědětVymazatAhoj KAMARATI!!! Ja by som si to este raz zopakoval - samozrejme v tej skvelej zostave ako ostatny krat!!! Bolo to ako hovorime u nas na Slovensku: AMAZING!!!
OdpovědětVymazatzmenežuj a jedu
VymazatAhoj. Opravdu bylo .. velka skoda, ze uz se to neda opakovat. :-(
OdpovědětVymazatNo tak pražská mhd je rozhodně na lepší úrovni, než tallinská.
OdpovědětVymazat